Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zima je podle mě jedním z nejkrásnějších ročních období, ale její kouzlo se postupně vytrácí a nebýt Vánoc, vytratilo by se docela a rozpustilo by se jako malá sněhová vločka, kterou chceme zahřát v náručí. Nevím, zda je to přibývajícím věkem nebo ubývající sněhovou nadílkou, která se u nás moc neliší od sněhové nadílky letní, a celkovým oteplováním atmosféry. Skutečností ale je, že pokud si včas nerezervujeme zájezd na výzkumnou stanici v Antarktidě, ztratíme brzy představu o tom, jak vůbec skutečné zimní mrazy vypadají. Naštěstí pocházím z generace, která skutečnou zimu ještě zažila a vím tedy, jak obtížné je dostat se po vydatné zimní procházce do vlastního bytu, tzn. otočit na kost zmrzlými prsty jednou nebo dvakrát klíčem v zámku. A to podotýkám, že jsem byl naprosto střízlivý. Po podobné procházce vás ani nemůžou bolet nohy, protože je prostě necítíte, a kdyby vám je v tu chvíli přejelo auto, budete se jen divit, co to tady tak hezky praská.

O jednom takovém pravém zimním dopoledni jsem se vydal s dvěma kamarády na procházku do parku, abych se nadýchal čerstvého vzduchu a po obědě se mi dobře trávilo. V tu dobu jsme ještě chodili na nižší stupeň základní školy, vánoční prázdniny byly v plném proudu a my měli spoustu volného času. V noci se tehdy zadařilo, připadlo dobrých pár centimetrů sněhu a byl by hřích ho nechat jen tak lajdácky ležet a dopřát mu jen jedinou chvilku oddechu. Prodírat se závějemi sněhu byl pro nás učiněný ráj a toho dne jsme se do sněhu skutečně bořili až po kolena. Nutno přiznat, že jsme většinou nechodili po udržovaných pěších stezkách, ale vybírali si ty nejkrkolomnější a nejneschůdnější svahy, které skrývaly řadu překvapení. Náš vlašimský park skýtal mnoho zajímavých a tajemných zákoutí, která stálo za to objevit. Každý jsme si také s sebou nesli pěkný kousek igelitu, který jsme mohli řádně využít k rychlé přepravě v terénu.

Začalo hustě sněžit, a tak jsme za chvíli vypadali jako tři yettiové a kdekdo by se nás nejspíš lekl a vzal před námi nohy na ramena. Mráz nám stahoval obličeje do pitoreskních tvarů a ani dorozumívat se nebylo tak jednoduché, jak by se leckdo mohl domnívat. Došli jsme až ke Znosimské bráně, která uzavírá druhý konec rozlehlého parku, a byl nejvyšší čas, abychom se vydali zpátky k domovu, protože jsme jako správní yettiové byli značně vyhládlí a ani hustý kožich, který každého z nás pokrýval, nás před krutými polárními mrazy nemohl chránit na věky.

Na zpáteční cestě zbystřil Davidův ostrý zrak v zákrutu zamrzlé řeky Blanice, která se parkem odedávna prolévá, aktivního běžkaře a vzápětí dostal David geniální nápad, že bychom zbytek cesty mohli absolvovat po zamrzlé říční hladině. "No to je skutečně geniální," řekl jsem, "jestli někam zapadneš, já tě ven tahat nebudu, beztak vážíš aspoň dva metráky a já nejsem padlej na hlavu, abych se tahal s takovou gorilou." "Bez obav," odvětil David a šlo se. Pro jistotu jsem si ale raději vyhlédl obzvláště příhodné místečko, abych nešel ke dnu hned při náskoku na led. Kupodivu jsem shledal, že moje obavy byly zbytečné, led se zdál být dostatečně pevným, aby udržel i stádo slonů, a tak jsme se mohli pomalu klouzat k domovu. Urputným plahočením na ledě jsme se brzy dokonale rozehřáli a postupovali jsme tak rychle, že jsme málem předehnali i dotyčného běžkaře. Zbývalo nám už jen pár desítek metrů a David přišel s tím, že bychom si mohli zazávodit, kdo se k vybranému místu na břehu dostane co nejrychleji. Nadšeně jsme souhlasili a vydali se úprkem vpřed. V cílové rovince jsem však nestačil zabrzdit a odbočit k cíli, naopak jsem zakopl o důvtipně zamrzlou větev stromu a praštil jsem sebou o zem. Nevím jestli něco zadunělo v mé hlavě nebo v ledu, každopádně jsem se během několika okamžiků ocitl až po pás v ledové vodě. Kamarádi stáli chvíli jako opaření, potom je však cosi z hůry osvítilo a šli mi na pomoc. Společnými silami mě vytáhli a dopravili na břeh.

Takovou zimu jsem ještě nezažil, celou cestu jsem se klepal jako ratlík a kdybych se dostal domů jen o chvilinku později, klepal bych se určitě až dodnes. Hrál jsem všemi barvami, a když mě kamarádi vysadili přede dveřmi, koukali na mě drazí rodiče jako na zjevení a museli se ujišťovat, zda jsou při plném vědomí.

Naštěstí ale vše dobře dopadlo, pozitivně naladěn jsem se mohl i nadále těšit na naše další dobrodružné výpravy, tentokrát však s jistým omezením, a užívat si nesčetných krás zimní přírody.