Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Vstávám z postele. Posadím se na okraj své rozvrzané palandy a rozespale mžourám do potemnělého pokoje. Z dálky slyším hlasy ostatních probouzejících se studentů, kteří se mnou bydlí na koleji. Napadají mě chmurné myšlenky. Každé ráno si pokládám tu samou otázku, kdo jsem, co jsem vlastně zač, kam směřuju, jaký to má všechno smysl...
Je obyčejné pošmourné ráno. Všední jako každé jiné. Dnešní den mi nepřinese určitě nic nového, zajímavého ani povznášejícího. Události se opakují, mám pořád stejné povinnosti, celé dny se člověk jen honí, stresuje, nervuje a zuby nehty se drží pomyslného kolotoče, který se s ním točí, někdy rychleji, někdy pomaleji, ale nepřetržitě. Občas mi připadá, že žiji od víkendu k víkendu. Celý týden mě udržuje při životě představa, že o sobotě a neděli spočinu, zastavím se, dopřeji si trochu klidu a pohody. Jediné, čím vlastně žiji, je hudba, kterou si nejlépe vychutnám na koncertech. Nemyslím hudbu vážnou, z té nenačerpám tolik energie jako z hudby populární.
Já hudbu neposlouchám. Já ji prožívám. Naplno! Zaslechnu-li hudbu, vstanu, začínám tančit, zpívat, trsat, skákat, křepčit, otřásat se, vrtět se, vlnit se, šít sebou, cukat sebou, házet sebou, házet hlavou, vlasama, rukama, nohama. Nechávám se zamíchat do směsi tónů, not, zvuků, tepání, úderů, hlasů. Hudba zní kolem mě i ve mně. Cítím ji, vidím ji. Obklopuje mě, naplňuje mě, sytí mě, živí mě, prostupuje mnou, hýbe se mnou, cloumá mnou, nadnáší mě, unáší mě, opíjí mě. Cítím ji všude, v nohách, v prstech, v hlavě, ve vlasech, na tváři, na jazyku, na zádech. na břiše, za krkem, v mozku, na srdci, v plicích, v žaludku, v játrech, v ledvinách, v žílách, v každé krevní buňce, v každém chromozomu. Dokáže rozeznít každé mé svalové vlákno! Takhle si vychutnávám každou notu, každý strhující úder bicích, hlasivky každého pěvce. (Už dost, příliš jsem se rozvášnila.)
Ten den mi štěstí přálo. Vyhrála jsem 2 lístky na Rock For Churchill, hudební festival několika kapel. Byla jsem radostí bez sebe. 23. února jsem nemohla dočkat večera. Nervózně jsem pobíhala po pokoji a komandovala kamarádku Markétu, která šla se mnou, aby se vypravovala rychleji. Chtěla jsem být v Lucerna Music baru, kde se akce konala, co nejdříve. Začátek byl stanoven na sedm hodin, ale první účinkující, který měl rozjet celý festival, nažhavit a roztančit celé publikum, vystoupil až v půl osmé. Jeho jméno je Lord Bishop, obrovský, charismatický černoch z New Yorku. Výstřední způsob oblékání, komunikace s publikem a energie, která z něj sálala mě zaujala na první pohled. Zpíval hlubokým, elektrizujícím hlasem, který si sám doprovázel virtuózní hrou na elektrickou kytaru. V jeho písních se mísilo mnoho hudebních stylů. Rokenrol, blues, funk, soul, rock. Jeho výstup byl živý a energický, přesto jsme byly s Markétou jediné, kdo pod pódiem tancoval. Lord Bishop si toho nejspíš všiml, naklonil se k Markétě a pravil: "Hey, sexy lady, what's your name?" "Markéta!" zvolala nadšeně. Lord Bishop se přiklonil k mikrofonu a sdělil všem přítomným: "Ok, listen, everybody, this song is for Marketa, because she believes in peace and power!" Načež se Markéta zatetelila štěstím a při nadcházející písni tancovala ještě živelněji než předtím. Já jsem se k ní přidala a vychutnávala si strhující rytmy linoucí se zpoza pódia, kde seděl bubeník.
Odvázalo se více lidí, kteří se přiblížili k pódiu a nesměle se pohupovali do rytmu. Najednou se k nám Bishop znovu přiklonil a zvolal: "Sweet ladies, do you want to come here and dance with me?" Podal nám ruku a jednu po druhé vytáhl na jeviště. Takový pocit jsem nikdy nezažila. Stát na pódiu vedle samotného Lorda Bishopa, ozářena množstvím reflektorů a snímána několika kamerami. Cítila jsem desítky párů očí, které se na mě upíraly, ale vůbec mi to nevadilo. Na "vyvýšeném místě" jsem se cítila tak dobře a příjemně, až jsem se sama divila. Byla jsem v sedmém nebi. Několik minut jsem tancovala po boku dvoumetrového černocha, usmívala se na něj, komunikoval s ním a pozorovala zblízka jeho ruce, kterak si pohrávají se strunami. Vychutnávala jsem si každou vteřinu onoho okamžiku. Věděla jsem, že něco tak úžasného se už nebude opakovat.
Píseň dozněla. Seskočila jsem z pódia, tleskala a jásala s ostatními, když Lord Bishop opouštěl jeviště. Po vystoupení jsem za ním zašla, abych mu potřásla rukou a řekla pár lichotivých slov. Vřele mě uvítal, napsal mi autogram s věnováním a heslem "Rock'n'roll forever" a nakonec mě obdařil velkými přátelskými polibky na obě tváře.
Jako druhá přišla na scénu španělská desetičlenná kapela Les Babacools, produkující velice atraktivní kombinace hudebních stylů. Přestože jsem byla dost zmožená a musela jsem čerpat síly, nenechali mě tihle chlapíci jen tak stát a chtě nechtě jsem musela tancovat. Několik minut hýbaly mým tělem latinsko-americké rytmy, až jsem pocítila tupou bolest v mých chodidlech a únavu po celém těle.
Na pódiu se objevila má nejoblíbenější kapela - Gaia Mesiah. Rázem jsem zapomněla na bolest a únavu, vlna štěstí a radosti, že kapelu konečně vidím mě vzpružila a postavila na nohy. Za pár vteřin už jsem si zpívala s kapelou oblíbené písničky. Byla jsem obklíčena množstvím křepčících a rozdováděných posluchačů a každou chvíli jsem vyskočila do výše, jako rybka v moři lapající po dechu. Skákala jsem z radosti a euforie, která mě zaplavila. Dobrých padesát minut jsme se vznášela kdesi mimo realitu, plavala v ohlušujícím moři tónů a zvuků, které vydávala Gaia Mesiah - kapela působící silou vichřice. Jejich živelnost a nezkrotnost, strhující rytmy v kombinaci s libozvučnými melodiemi ve mně zanechaly tolik energie, že bych ji mohla rozdávat.
Jeden posluchač byl natolik omámen (alkoholem či hudbou), že opakovaně vylézal na pódium a skákal z něho po břiše dolů na rozjásaný dav fanoušků, který ho vždy zachytil. Situace mi přišla komická do té doby, než se chlapík rozhodl skákat jinam, a to naším směrem. Přede mnou v tu chvíli moc lidí nebylo a za mnou stálo jen pár holek, které na mladíka zíraly stejně vyjeveně a se stejnou bázní jako já. Říkala jsme si: "Né, sem přece neskočí, to nemůže udělat, není tu nikdo, kdo by ho chytil. Já to rozhodně nebudu a ty holky za mnou taky ne. Prosím, ať skočí někam jinam..." Právě v tom okamžiku se mladík odhodlal ke skoku. Pud sebezáchovy zapracoval a já uhnula stranou. To samé udělaly dívky za mnou. "Bác!" Když jsem se celá vyjevená rozkoukala, všimla jsem si, že onen rozvášněný skokan leží jak široký tak dlouhý na podlaze. V davu se kolem něj utvořil malý kroužek. Někdo se smál, v jiných tvářích se zračil nepokoj. Ano, teď už jsem si byla jistá. Byl opilý. Většina si dělala starost o jeho zdraví. Dokonce i zpěvačka přestala zpívat, zastínila si oči, aby lépe viděla do publika. Zeptala se do mikrofonu: "Hele kámo, jsi v pohodě? Není ti nic? Tohle už radši nedělej, jó?" a pokračovala ve zpěvu. Zdálo se, že mladíkovi se nic nestalo, oklepal se a odešel do pozadí.
Zanedlouho skončil i výstup Gaia Mesiah a já jsem se zcela vyčerpaná dopotácela k nejbližšímu stolku, posadila se a ostatní kapely pozorovala z povzdálí.
Asi o půlnoci jsme se s Markétou zvedly a vydaly se zpět na kolej. Tam jsem ulehla do postele a okamžitě usnula.
Celou noc se mi pak zdálo o...