Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Čtvrtek 09.11.06
- mám problém

Pátek 10.11.06
- ležet, nic nedělat, jenom plakat
- neodpovídat
- smrt

Sobota 11.11.06
- nákupy s mámou
- mlčet, nebo všechno říct?

Neděle 12.11.06
- je konec
- co bude dál?

Sebereflexe

Čtvrtek 09.11.2006
Sedím v čekárně, upřeně hledím na svoje břicho a říkám si: Proč zrovna já? Proč se to stalo zrovna mně?
"Slečna Šindelářová," vyzvala mě sestra do ordinace. Tam za stolem sedí doktorka v bílém plášti, aby mi oznámila tu osudovou větu, a při tom se tváří jako by to byla bůhvíjaká senzace... Na nic nečeká a ihned začíná se svou nacvičenou úvodní řečí. No tak, nezdržuj! Jsem v tom nebo ne?
"Slečno, musím Vám oznámit, že výsledek prvních i druhých testů byl zcela správný. Jste těhotná."
V tu ránu mi spadla čelist až k zemi. Mimika obličeje se mi sesypala jako domeček z karet, stejně tak jako se sesypaly schůdky, po kterých jsem kráčela do života. Mé vykulené oči visí na doktorce. Ta stále mluví. Neslyším nic, nic nevnímám. Vidím pohybující se ústa té paní a její vážný obličej. Přitom se mi před očima promítá celý můj život a pokračuje až ke scéně, kde si to jedu s kočárkem po vesnici ve vytahaných teplákách a potkávám některou ze svých spolužaček, jak si to v kostýmku míří k maturitě. Pomalu se vracím do reality a zachycuji poslední slova monologu: "...takže jsme domluveny. Kdykoliv se na mě můžete obránit s každým dotazem ohledně mateřství."
Radši rychle přikývnu, popadnu boty a co nejrychleji mizím z nemocnice ven. Co teď bude? Jak to řeknu doma? Co na to máma? Vyhodí mě? Všechny moje myšlenky směřují k tomu neštěstí, které se mi klube v břiše, konkrétně přímo v děloze. Tolik žen nemůže otěhotnět a tohle by pro ně byl dar. Zatímco já se s tím táhnu jako s největším balvanem a přemýšlím, jestli se toho mám zbavit...
Jako naschvál potkávám samé šťastné párečky, které se ostýchavě drží za ručičky a prochází se po městě. Taky jsem se donedávna takhle bezstarostně procházela s hlavou plnou emocí, se srdcem plným lásky. Kam se to všechno podělo? Kam to zmizelo? Teď mám srdce vyrvané z těla a namísto něj mám v břiše problém.

10.11.2006
Je pátek, do školy jsem nešla, nemám sil. Po neskutečně dlouhé době si jen tak ležím v posteli a nemusím vstávat. Ležím v posteli s hromadou plyšáků a objímám peřinu. Kolem mě se povaluje spousta bílých květů, vypadají jako karafiáty. Jenže když si otřu slzy z očí jedním z těch bělavých karafiátů, vidím jen zmačkané a posmrkané papírové kapesníky. Ach.
Už bych asi měla vstávat. Ručičky na hodinách ukazují čas oběda a já si tu stále zoufám v peřinách. Nejde to, tělo bezvládně leží, odmítá se zvednout, mysl nad ním ztratila nadvládu. Vzdávám to. Zůstávám v posteli, zaposlouchávám se do toho ticha, které naplňuje můj pokoj. Neslyším jediné zašustění. Jenom mé vzlykání se rozprostírá do všech stran. Pouze neviditelný prach se snáší dolů a pokrývá každý kout tohoto místa.
Na svém telefonu vidím malinkaté sluchátko a obálku. Co se pod tím skrývá? 15 nepřijatých hovorů a 10 zpráv. Takhle to dál nejde. Otvírám jednu po druhé a čtu jejich obsah: Milacku, jakypak jsi mela den? - Copak se deje, ze neodpovidas? - Co se stalo? - Proč nezvedas telefon? - Mam o Tebe strach! - Ozvi se! - Miluji Te! Připadám si jako v nějakém filmu. Ty zprávy by odpovídaly nějaké romanci na sobotní večer. Kéž by tomu tak bylo. Všechny je mažu a oči se mi zase pomalu zalívají slzami.
Radši ani nepomýšlím na to, jak mu tohle řeknu. Co se stane? Jak na to bude reagovat? To mu nemůžu udělat! Nemůžu mu přeci říct, že už ho nemiluji, že jsem se zamilovala do někoho jiného, podvedla ho a teď čekám dítě se ženatým mužem, který rovněž nic netuší a navíc mu to všechno bude jedno! Jak jsem mohla být tak pitomá?
Měla bych mu na to něco odpovědět: Dostala jsem dalsi petku z fyziky, musim se ucit. Kdy se uvidime? Ja Tebe taky.
Chvíli na to zvoní telefon: "Ahoj Jani, už jsem se o Tebe začínal bát. Jak se máš?"
"Ahoj. Musím se učit. Dostala jsem další pětku z fyziky a ze zeměpisu. Takhle se k maturitě asi nedostanu. Až to zjistí máma, bude zase zle..."
Na druhém konci bylo chvíli ticho.
"Sylvie, ta moje kamarádka z Izraele, jak jsem říkal, že se nedávno vrátila do Čech, tak..."
"Už jsi ji viděl?"
"Ne. Sylvie o víkendu zemřela na selhání orgánů. Měla bulimii. Zemřela ve spánku. Potřebovala mi říct něco důležitého a místo toho..." odmlčel se a tiše vzlykal.
"To snad ne! Mrzí mě to. Co její rodina? Můžeme jim nějak pomoci?"
"Je tady pouze její mladší sestra, rodiče jsou v Izraeli. Asi se teď na nějakou dobu nastěhuje sem, je tu jeden volný pokoj."
Oběma nám tečou slzy. Chvíli posloucháme, jak ten druhý vzlyká a pak pokládáme telefon.

Sobota 11.10.2006
Dnes jdeme s mámou na nákupy. Sama se nabídla, že se spolu podíváme na něco pěkného a teplého na zimu. Táhne mě do mých oblíbených obchodů, které vždy tolik nenáviděla. Jenže já nemám na nic náladu. Hlavu mám plnou úplně jiných myšlenek.
Zastavily jsme se na kávě v kavárně Emporio, kde jsem si vyslechla, jak příšerně vypadám, že bych se měla líčit, abych zakryla nedostatky. Pomyslela jsem si, že nedostatky budu zakrývat nejdřív za pět měsíců, nebo spíš nadbytky, pokud si ten "dárek" nenechám odstranit.
Ona je jediná, komu bych to měla říct. Jediná by mně mohla porozumět a podat pomocnou ruku. Přivedu řeč na vhodné téma a pokusím se to všechno ze sebe vysypat, to by mi mělo ulevit od trápení...
Vzala jsem to pěkně stručně od začátku až do konce, nevynechala jsem ani jednu zdánlivou maličkost. Máma tam seděla jako opařená, upřenýma očima sledovala dno šálku. Asi se pokoušela najít nějaké řešení v kávové sedlině. Nejprve se zakoktala, ale pak s rozvážností pronesla, že je to můj život, je na mně, jak se k tomu postavím a že mě podpoří v jakémkoliv mém rozhodnutí. Super! Konečně je někdo na mojí straně. Neřve, ani nechce nic vysvětlit. Takového spojence potřebuji. Pro změnu je teď trošku pobledlá ona. Já se konečně po dlouhé době usmívám, ale na jak dlouho?

Neděle 12.11.2006
On už to ví! Ví všechno! A co dosud nevěděl, to si domyslel. To je konec!
Jeho sestra pracuje v nemocnici jako sestřička na dětském oddělení. Když mě viděla ve čtvrtek vycházet, okamžitě si šla zjistit, proč jsem byla v nemocnici. Nakonec tu žhavou novinku sdělila svému bráškovi, tedy mé drahé polovičce.
Bylo tedy zbytečné dnes cokoliv říkat. Po dlouhé přednášce jsem se nezmohla ani na obranu. On zuřil, byl vzteky bez sebe a slzy mu tekly proudem. Nervózně přecházel po pokoji. Nevěděl co dělat, co říkat. Seděla jsem tam a upřeně ho sledovala. Jeho oči byly zalité slzami, zatímco z těch mých neukápla ani slzička. Už mě otupěly všechny ty události posledních dnů.
Všechno mi došlo až po cestě domů. Dolehla na mě šílená deprese a teprve teď jsem si uvědomila, co se stalo. Je konec? Je se vším konec? Co teď bude? Co bude s mojí školou, s maturitou? Jakým směrem se teď bude odvíjet můj život? Sedím zase na posteli a brečím jak malá holka. Kolem mě se kupí bílé karafiáty. Já mu volám. On to nezvedá, nechce se mnou mluvit, nechce mě už nikdy vidět. Už mi nikdy nebude důvěřovat. Vypnul telefon. Je to jasné. Je konec! Pokouším se mu znovu dovolat, ale marně. Volaný účastník je momentálně nedostupný, měla bych opakovat volání později...
Alespoň si můžu shrnout všechny mé nezdary uplynulých dnů:

1. Jsem těhotná, a nevím co s tím
2. Miluji kluka, o kterého jsem právě přišla
3. Nemám peníze na potrat ani na výchovu dítěte
4. Nevím z čeho budu maturovat
5. Nemám vybranou žádnou vysokou školu
6. Propadám z fyziky a ze zeměpisu
7. Takhle se k maturitě nedostanu
8. Zemřela jeho kamarádka Sylvie

Prostě jsem si zničila život...

Nenapadá mě žádné reálné řešení. Proč se tohle muselo stát? Proč zrovna já!? Protože život je Kurva.

Sebereflexe
Jakmile jsem dostala zadání této slohové práce, okamžitě šlo všechno do pozadí a během jedné hodiny literatury a společenských věd ještě toho dne byla moje slohovka hotová. Když jsem se k tomu znovu vrátila, musela jsem kus přepracovat. Po dalším návratu se mi nelíbilo zase něco jiného... Takhle jsem po každém přečtení vždycky něco přepracovala a pěkně jsem se do všeho zabředávala. Vůbec není jednoduché napsat autobiografii, protože věci pro nás důležité jsou pro ostatní nesmyslné... Každá autobiografie je podle mě jako zpověď. Máme problémy a nemáme o nich s kým mluvit, tak se je pokoušíme vyventilovat všemožnými způsoby. Autobiografie hodně inklinuje k proudu vědomí spíše než k povídce, bylo těžké držet se dané předlohy.
Tato témata se přímo vybízela k napsání autobiografií, nejspíš se většina z nás bude zmiňovat o maturitě, protože ta nás teď nejvíc sužuje.
Ráda bych podotkla, že většina informací je v tomto díle smyšlená, takže v nejbližší době nehrozí očekávaný konec světa...