Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• perioik = neplnoprávný občan ve starořeckých státech

Rýpal jsem v hlíně klackem a přitom se mi neuvěřitelně klepaly ruce. Za chvíli půjdu bojovat. Nechtěl jsem, jenže někdo jako já si nemůže vybírat.

Vlastně bych se Vám měl nejdřív představit. Jmenuji se Fillipos a jsem jedním ze spartských perioiků. Narodil jsem se někdy v polovině 5. století před naším letopočtem. Rok přesně nevím, protože u lidí nedůležitého postavení nikdo data narození nezaznamenával. Když jsem byl malý, moji rodiče se přistěhovali odněkud z dalekého Řecka do Sparty.

Ze svého původního bydliště jsem si nic nepamatoval, takže Vám nepovím, jaké to tam bylo. Ale možná bych Vám mohl něco říct o Spartě.
Žít tam jako řemeslník není nijak jednoduché. Můj otec se živil jako sochař. Většinou jsme žili dost skromně, ale když se mému otci lépe dařilo, mohli jsme si toho více dovolit. Bydleli jsme v malém, nízkém domě z pálených cihel. Dům byl rozdělen na dvě části; v jedné bydlel můj otec a v druhé já s matkou.
Matka často říkávala, že mužská část je sídlem neřesti. Nikdy jsem nechápal, co tím myslí. Až do jedné chvíle, kdy jsem chtěl jít za otcem a viděl několik polonahých žen kroutících se kolem něho. Když jsem se matky zeptal, co to bylo za ženy, řekla mi, že jsou to hétery (= vzdělané společnice). Něco jako drahé prostitutky. Od té doby jsem chápal, proč se moje matka vždy tak mračí, když mluví o otci.

Skoro celé své dětství jsem trávil v domě. Celé dopoledne jsem polehával na lehátku, odpoledne jsem šel za svým jediným kamarádem Thioklem. Bydlel hned vedle nás. Naštěstí. Nerad jsem chodil větší vzdálenost po ulici. Vždycky to tam hrozně páchlo. Hlavně v létě, když se všechny odpadky obzvláště rychle rozkládaly.

Když mi bylo kolem dvanácti let, můj otec mě poslal do vojenského výcvikového tábora. Naštěstí Thiokla poslali se mnou. Nevím, co bych si tam bez něho počal. Spolu s námi dvěma tam přišlo ještě několik chlapců. Všichni vypadali stejně vyděšeně jako já. Po chvíli k nám přišel nějaký mladík (vypadal starý asi kolem dvaceti) a řekl nám, ať po dvou obsadíme stany a za chvíli nám začne první cvičení. Když řekl cvičení, netušil jsem, že to bude něco tak hrozného, co poté následovalo.
Asi dvě hodiny jsme běhali, lezli, přeskakovali a plavali. Pokud jsme necvičili tak, jak se mu to líbilo, dostali jsme vrbovým prutem přes nohy. Když nám dal náš velitel konečně volno, skoro jsme nebyli ani schopní dojít do tábora. Takhle se to opakovalo pořád dokola.
Každý den byl zahájen skoro "nijakou" snídaní (většinou podivnou šlichtou zvanou ječná kaše) a poté jsme celý den běhali po lese. Odpoledne jsme už žádné jídlo nedostávali. Nezbylo nám nic jiného, než si někde trochu přilepšit. Každý večer jsme se za tmy přikradli do města a kde se dalo něco ukrást, tam jsme to ukradli. Nechtěl jsem ani domýšlet, co by se stalo, kdyby nás někdo nachytal. Mně se to naštěstí nikdy nestalo, ale jednomu chlapci z tábora ano. Nebyl schopný se skoro celý měsíc postavit na nohy. Bolelo ho celé tělo.
Dalším problémem, který se v táboře objevoval, bylo násilí. Pro kus žvance by byl každý schopen i vraždit. Občas se tu objevovalo i znásilňování. Nejčastějšími obětmi byli nováčci. Dřív na mě naštěstí nikdo nic nezkoušel a teď jsem se díky tvrdému tréninku dokázal ubránit.

Takže takhle jsem se dostal až sem. Mlčky jsem seděl na zemi vedle svého nejlepšího přítele a čekal, až náš vojevůdce zavelí do boje. Byl skoro konec 5. století před naším letopočtem a začínala první bitva s Peršany.
V té době jsem ještě nevěděl, jestli se vůbec konce pátého století dožiji.
To rozhodne jenom čas...