Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedno pondělní ráno mi v 7 hodin zazvonil budík, což mi dávalo znamení, že je čas vstávat do školy. Jakmile jsem se probudil a vypnul budík, posadil jsem se na postel. Chvíli sedím a koukám z okna. Venku svítilo sluníčko, a tak jsem si pro sebe říkal: 'Ač je únor, bude dneska určitě pěkný den.' Jelikož už bylo 10 minut po sedmé hodině, rozhodl jsem se jít do koupelny umýt a obléci se na cestu k autobusu. A vtom se to stalo...

Jak jsem vstal z postele, začaly se mi motat nohy, jako kdyby ani nepatřily mně. Říkám si: 'Co to safra může být?' Nato se z chodby ozývá mamka, protože mě viděla a povídá, že jsem v noci asi špatně ležel a teď mám nohy přeležené. Zpočátku jsem si to také myslel, ale jelikož už jsem začínal špatně chodit, tušil jsem, že se něco děje.

Když jsem přišel ze školy domů, pověděl jsem mamce, že čím dál hůř chodím a podlamují se mi kolena. Mamka mi povídá: "Běž si raději lehnout, ráno zajdeme k paní doktorce". Poslechl jsem ji. Probudil jsem se až druhý den ráno. Myslel jsem, že už budu v pořádku, ale mýlil jsem se. Nohy stále neposlouchaly, a jelikož jsem dvakrát upadl při nazouvání bot, rozhodl jsem se jít k paní doktorce. Poprosil jsem mamku, jestli by nešla raději se mnou, aby se mi cestou třeba něco nestalo. Od mamky slyším odpověď: "Já tě samotného nepustím!" Po chvilce čekání nás vzali do ordinace, protože tam nikdo nečekal a zrovna vyšla sestřička. Paní doktorka se mě ptá: "S čím přicházíš?" Povídám jí své pocity a ukazuji špatnou chůzi. Po prohlédnutí mi povídá: "Raději tě pošlu na kontrolu k neurologovi..." Poděkovali jsme a odešli z ordinace.

Okolo 12. hodiny jsme už byli na poliklinice v Rychnově nad Kněžnou v čekárně neurologie. Dlouho jsme nečekali, protože hned po našem příchodu vyšel z ordinace poslední pacient, takže jsme šli na řadu. Po vstupu do ordinace se nás ujal pan doktor Pazdera. Ptá se mě: "S čím přicházíš?" Povídám mu, že jsem byl na kontrole u paní doktorky a ta mě poslala k němu kvůli mé špatné chůzi a podlamování kolen. Pan doktor povídá - jakmile zhlédl mou špatnou chůzi - že má podezření na zánět míchy, a raději mě poslal na magnetickou rezonanci. Po hodině strávené v tunelu, kde se magnetická rezonance provádí, jsme se vrátili do ordinace se zjištěním, že rezonance nic neukázala. Přesto měl pan doktor podezření, že to zánět míchy je. Nabídl mi dvě možnosti, a to buď počkat do druhého dne, nebo jít do nemocnice. Protože jsem věděl, že se se mnou něco děje, kývl jsem na druhou možnost, i když se mi do nemocnice nechtělo, ale chtěl jsem se co nejdříve uzdravit a hlavně být pod dohledem. Nečekal jsem, že to bude trvat takhle dlouho.

Po odchodu z ordinace jsme nasedli s mamkou do auta a jeli sbalit nejpotřebnější věci na cestu do Hradce. Když bylo sbaleno, vydali jsme se do Hradce Králové. Na neurologickou kliniku jsme přijeli okolo 19. hodiny, a to už jsem měl problémy jít sám na záchod. Nejprve jsme se museli ohlásit na ambulanci, kde mě znovu vyšetřil pan doktor. Až poté mě přijali na neurologické oddělení. Na oddělení pro mě měli jediný volný pokoj, protože ostatní měli obsazené. Do postele jsem se však už nemohl dostat, tak mi děda, mamka a sestřička pomohli.

Hned druhý den mi dělali lumbální funkci (punkci), aby zjistili, co se mnou vlastně je. Bohužel ani po tomto vyšetření na to nepřišli. Do večera už jsem byl ochrnutý až k levé ruce a přitom dostal 40° horečky, které přetrvávaly 3 a půl měsíce a lékaři nevěděli, čím to je. Dělali mně různá vyšetření, například CT mozku, CT břicha, ultrazvuk břicha, různé krevní rozbory, avšak stále nezjistili vůbec nic. Dokonce měli podezření na klíšťovou encefalitidu, ale tu také vyloučili, až pátá magnetická rezonance ukázala, že se skutečně jedná o zánět míchy, jak říkal pan Pazdera. Ale příčinu nemoci nezjistili a už ji dnes nikdo nezjistí.

Když ustaly teploty, byl jsem přeložen na rehabilitační kliniku do sousední budovy, kde jsem měl začít s rehabilitací. Na rehabilitační klinice jsem byl tři týdny, poté jsem byl převezen sanitkou na Spinální jednotku do Liberce, kam jsem odjel jako ležící pacient. Po příjezdu do Liberce pro mě měli jediný pokoj, protože ostatní byly plné.

Druhý den po příjezdu jsem začal rehabilitovat, už ten den mě začali posazovat do vozíku. I když jsem vydržel sedět jen 5 minut, byl jsem na sebe hrdý, že jsem se dokázal dostat z postele ven. V Liberci mě hodně pomohli, naučili mě třeba se obléknout, posadit na postel, otáčet se, přesednout z postele na vozík a naopak a naučili mě být částečně soběstačným, abych nemusel pokaždé zvonit, když něco budu potřebovat. Jelikož uplynuly už dva měsíce a déle tam pacienty nenechávali, pokud byli už trošku schopni vlastní kontroly, byl jsem přeložen do Rehabilitačního ústavu do Kladrub u Vlašimi.

V Kladrubech mě nic nového nenaučili, jen navázali na cvičení z Liberce. Nebyl jsem tam spokojen, protože mě tam zanedbali a jednání některých pracovníků bylo vůči mně nefér. Z Kladrub jsem byl propuštěn 11. prosince.

Od ledna 2009 jsem začal jezdit na rehabilitace do Rychnova nad Kněžnou k paní Rolečkové na polikliniku. Paní Rolečková cvičí Vojtovu metodu, což je metoda reflexního mačkání bodů, jež by mělo nervy a svaly probudit.

Závěrem bych chtěl říct, že díky této metodě se mi začínají nějaké svaly probouzet, ale sám vím, že to bude dlouho trvat, než se to dá všechno do pořádku. Přece jenom to byla vážná nemoc. Vím, že minimálně o berlích chodit budu a také si za tímto cílem jdu, nevzdávám nic. Já tu nemoc přes všechny překážky překonám. Ještě bych chtěl říct, že díky této nemoci jsem poznal nejmilejší a nejhodnější holčinu, kterou jsem mohl poznat a která snad existuje. Moje slečna mi v tomto pomáhá a je mi oporou a je to další hlavní důvod k uzdravení. Velice ji miluji, a pakliže se uzdravím, budeme spolu velmi šťastni. Toto období je pro mě opravdu zkouška životem...