Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hodina biologie probíhala jako normálně. Většina spolužáků si pilně zapisovala, pan učitel B. monotónně přednášel látku a já jsem napolo spal. K vědomí mě přivedl až silný hlas zpoza katedry. Už nezněl tak příšerně monotónně, ale pořád byl nějak unavený. Jak jsem po chvíli trvajícím zuřivém mrkání a tření očních víček zjistil, patřil pořád stejné osobě. Ten hlas přestal vykládat o tom, jak z odumřelých organismů vzniká úrodný humus a trošku hlasitěji začal mluvit o příští hodině. O laboratorní práci z biologie.
"Budete pitvat žížalu, teda jenom kluci. Holky možná někdy potom. Ale to by si musely sehnat žížaly..." Vypadal, jako by se mu moc chtělo pitvat žížalu před holkama.
Pomalu se mi zase začaly zavírat oči. Z přemýšlení o tom, jak by se asi holky tvářily, kdyby měly odněkud ze země tahat žížaly, mě vytrhl hlas pana B.:
"Juránku, seženeš do příště žížaly. Ale nesmí to být takový ty tenký, ty by se trhaly. Jasný? Nezapomeň na to. Tlustý žížaly."
Zase jsem se dostal do stoprocentně vnímajícího stavu, ale ještě než jsem stačil něco říct, spustil fanfáru školní zvonek. Už bylo na čase. Sbalil jsem si učení zpět do batohu a šel na další hodinu.
Ten den uplynul poměrně rychle. A hladce. Ovšem vyjma školního oběda. Ten už tak hladký průběh neměl. Vlastně záleží na tom, jak se to vezme. K obědu nám byla do talíře vchrstnuta hmota podobající se té, kterou dostávali vězni v nějakém opravdu zapomenutém středověkém vězení. Ihned dokonale zkopírovala povrch talíře. Takže se vlastně jednalo o hladký průběh. Jediné, co kazilo dojem, že se nejedná o beton v pracovním stavu, ale o hrachovou kaši, byl párek a půlka okurky. No on to asi ani párek nebyl, ale za "párek" byl vydáván na jídelním lístku. Oni dokáží zkazit i konec vyučování.
Cestou domů jsem v autobuse přemýšlel, jak asi budu shánět ty žížaly. To, jak jsem se v duchu smál holkám, mě nějak přešlo. Ale co, další biologie je až v pátek. To jsou tři dny. Žížaly jsem tedy "hodil" za hlavu a sledoval ubíhající krajinu.

***

Ve čtvrtek k večeru, při chystání sešitů a učebnic, jsem narazil také na tu do biologie. Biologie... ŽÍŽALY!!! No tak to bude paráda. Honit žížaly potmě. Dochystal jsem si učení, oblékl se a šel ven na lov. Místo zbraně jsem si z pokoje vzal kryptonovou baterku. K ní skleničku od přesnídávky, která mi poslouží jako zásobník na žížaly.
Vyšel jsem ven. Ač se to před chvílí v osvětleném pokoji nezdálo, byla tu tma. Taková, že by se dala krájet jak mlha kolem Brčálníku. Nu což, přece bych ostatní nepřipravil o laborku.
Před domem máme malou zahrádku s květinami. Teď do značné míry seschlými. Cínie a ostatní květiny, vzdávající se síle podzimu, se sice už rozkvetlou zahrádkou nazvat nedají, ale zase tak hrozně to nevypadá. Na jaře a hlavně v létě zahrádka znova ožije.
Stonky a listy květin tiše šustily ve větru a já se chystal k první zteči na žížaly. Promnul jsem si studené prsty, pevně uchopil baterku a přikrčil se blíže k obnažené hlíně. A na ně! Posvítil jsem baterkou a asi na vteřinu uviděl opravdu velkou žížalu. Přibližně na asi tu jednu sekundu zůstala jakoby bez života. To asi to oslepení baterkou, i když pochybuji, že to u žížal funguje stejně jako u lidí. Ale dost možná to bude podobné. Moje pravá ruka vylétla rychlostí, jakou bych u sebe ani nečekal. Žížala ji možná také nečekala, ale pud sebezáchovy je mocný. Bleskurychle se stáhla pod zem a já jen prsty prohrábl vlhkou hlínu. Do háje. Další pokus jsem uskutečnil asi o metr dál. Ovšem historie se až nechutně přesně opakuje. Prsty mi začínaly mrznout. Třetí pokus už byl o něco úspěšnější. Žížalu jsem chytil. Problém byl v tom, že už byla půlkou těla v zemi. Začala přetahovaná. Ne že bych neměl sílu nad žížalou vyhrát, o to nešlo, jenže já potřeboval živou a celou žížalu. Sice jsme se učili, že dokáže žít i po utržení menší části těla, ale asi by to nebylo až tak dobré donést do školy jen půl žížaly. Tak jsem ji po chvilce boje pustil.
Zahříval jsem si zmrzlé prsty, když se za mými zády ozvalo:
"Co tu vyvádíš? Takhle pozdě v noci..."
Tohle mě dostalo. Vůbec jsem souseda nezaslechl přicházet. Tep se mi zastavil. Pak mi najednou stoupl na dvojnásobek a po zádech mi projel děda mráz i se saněmi. Chvilku jsem zamrzl jako ta žížala a pak jsem se otočil a řekl ještě pořád ne zrovna klidným hlasem:
"Chytám tady žížaly ... do školy."
"Aha... Tak to se nenech rušit. A přeji dobrý lov."
I v té tmě bylo vidět, jak se soused směje. Bydlel ve stejném typu rodinného domku, ve kterém jsme bydleli i my. Jeho dům je od našeho vzdálen asi jen patnáct metrů. Přístup ze silnice vede přes nás, proto musel projít kolem mě, když se vracel z práce.
Změnil jsem květinovou zahrádku za zeleninovou a znova začal. Jenže, jak jsem přešel od jedné zahrádky ke druhé, dostal jsem se do zorného úhlu babiččina okna. Babičku asi poněkud vyděsilo zběsilé blikání baterky pobíhající po zahrádce. Okno se otevřelo a zase ta samá otázka jako od souseda:
"Kdo jste a co tam děláte?" řekla do noci. Vykala mi kvůli tomu, že mě vůbec neviděla a hlavně kvůli tomu, že nevěděla, kdo jsem. Viděla jen světlo baterky. Její hlas nebyl tak rozesmátý jako u souseda. Byla v něm cítit troška strachu a hodně takového toho, kdo mi to tu "loupe perníček". Znělo to dost nepříjemně.
"To jsem já babi..." tentokrát jsem se nelekl a odpověděl bez jakéhokoliv zaváhání.
"A co tam prosím tě děláš? Víš, kolik je hodin?" Teď už to byl babiččin normální hlas. Viditelně se jí ulevilo. Tedy spíš slyšitelně.
"Chytám žížaly na zítra do školy..." Já si to snad nahraju a budu to pouštět, abych se nemusel pořád opakovat.
"Tak to jo. Ale nebuď tam moc dlouho, ať nenastydneš," už vůbec nemyslela na to, že jí někdo před chvílí kradl fazole. Do popředí se dostala starost o moje zdraví.
Jako další jsem čekal otázku, která by se zabývala dostatečnou mohutností mého oblečení. Kupodivu žádná další otázka nepřišla. Ani o oblečení, ani o ničem jiném. Tak jsem se ponořil do krás lovu žížal a znovu jsem brázdil studenou zem svými prsty.
Po asi tři čtvrtě hodině byl výsledek dost chabý. Tři nebo čtyři malé žížalky. Žádné velké. Snad to přijde na dalším lovišti.
Přemístil jsem se na strýcovu zahrádku, která ležela za sousedovým domem. Strýc bydlí v činžáku, takže má zahrádku u nás. Jenže jsem nějak zapomněl na to, že ostatní neví o mém lovu. Takže po kratičké chvilce se otevřelo okno sousedova domu. 'To snad ne!?' Tentokrát to byl hlas sousedovy maminky. Otázka byla kupodivu úplně stejná jako v obou předchozích případech. Proč se mě někdo nezeptá třeba na to, jestli nepotřebuji pomoct nebo kolik je hodin? Uznávám, že by se takto zeptal asi jen málokdo, ale už je to otrava pořád vysvětlovat, že lovím žížaly.
"Tak kdo je tam!?" ozvalo se znova z okna, ovšem už razantněji.
Asi bych už měl opravdu odpovědět nebo zavolá policii. Ach jo...
"To jsem já. Honza. A lovím tady žížaly..." z mojí odpovědi čišela nechuť k jakékoli konverzaci. Tu ovšem sousedka nevycítila nebo ji jednoduše přešla.
"A ty tam něco vidíš?" naštěstí to byla jen taková řečnická otázka, na kterou není třeba odpovídat. A ani by nebylo komu. Vzápětí se totiž okno zavřelo. Tak přece jenom vycítila...
Po rozhovoru jsem si řekl, že takhle už to dál nejde. S pocitem prohry jsem opustil bojiště a šel spát.

***

Další den jsem byl pořádně ospalý. Nebýt laboratorní práce, tak bych celou biologii prospal. Doufám, že to s těmi tenkými půjde taky. A navíc se nebudeme učit, což je taky pozitivum.
Se skleničkou v ruce jsem čekal před laboratoří biologie. Ostatní kluci tam byli taky a bavili se mezi sebou. Občas nahlédli skrz průhledné stěny skleničky a podívali se na moje žížalky. Ty spokojeně rejdily v zemině. Netušily, co je čeká za pár minut.
Zazvonilo. Po chvíli přišel pan učitel a cestou chrastil klíči. Pomalu se k nám blížil a já začal přemýšlet o tom, co mi před třemi dny říkal:
"...Nezapomeň. Tlustý žížaly..."
Musí stačit i tenký, jiný jsem prostě nesehnal. Nakonec vždycky se můžeme pobavit o vnější stavbě žížal. I když, asi by to moc zábava nebyla. To pitvání koneckonců taky ne.
"Tak co, Juránku? Máš žížaly?" pan učitel už k nám došel a jeho první pohled i otázka padla na mě. Tvářil se při ní jako Švýcarsko. Neutrálně.
"No, nějaký mám ... ale jsou takový pomenší..." přemýšlel jsem o tom, že jsem vlastně nesplnil úkol.
"Ukaž mi to." Švýcarsko částečně zmizelo.
Podal jsem mu sklenici s hlínou a žížalami. Chvíli je v substrátu hledal, až konečně nějakou objevil. Zrovna tu úplně nejmenší.
"Já jsem říkal tlustý..." neutralita z jeho tváře zmizela úplně. "Co mám s tímhle dělat!?"
Mezitím už odemkl laboratoř a vešel do ní. Nebyla to nijak velká místnost, ale čistá a všechno v ní bylo pečlivě porovnáno. Hned vlevo, za vstupními dveřmi, byly dvě vysoké skříně plné herbářů od zdejších absolventů a také zde byla umístěna velká sbírka nerostů. Okolo stěn se táhly stoly s malými otočnými židličkami. Pro každého, kdo by ke stolu zasedl, byl nachystán dřevěný stojánek s průhlednými zkumavkami. Všechny se leskly jako křišťál. Dále byl u každého místa přívod plynu a vody a samozřejmě odpadní dřez. V šuplících stolků byly schovány různé nádobky, pipety a keramické misky i s malými tlouky. Ty samé stoly byly i uprostřed místnosti. Navíc ale měly police s lahvičkami různých chemických indikátorů a barviv. Vše popsáno úhledným písmem. Jen u stěny, ve které byly i dveře, nestál stůl. Ve zdi byly zabudovány čtyři velké police obsahující ohromné množství věcí. V té nejníže položené se pak nacházely kádinky. Desítky kádinek všech druhů. V další byly různé podložky a nástroje. Ve třetí polici se ve světle, které přicházelo okny naproti dveřím, třpytily všechny možné chemikálie ve skleněných lahvích. Hodně jich vypadalo dost nebezpečně s popisky "hořlavina první třídy" a podobně. Naštěstí byly police pevně upevněny a dimenzovány na daleko větší zátěž. Nejvyšší police byla prázdná.
Pan učitel vytáhl z nějakého šuplíku voskovanou desku a hadr. Potom sáhl do třetí police a vytáhl láhev s označením "Technický benzín".
"Nejdříve musíme žížalu uspat, jinak by to nešlo..." řekl a odšrouboval láhev s benzínem. "Éter je na to lepší, ale ten nemáme a benzín funguje skoro stejně."
Jak to, že tady není éter? Je tady snad úplně všechno, co kdy jaký chemik sloučil, ale éter ne. No nic. Pan B. už nalil čirou tekutinu na hadr a ta se okamžitě vsákla a vytvořila na tkanině tmavé nepravidelné kolo. Následně vylovil jednu z žížal. Ta se mu ovšem nelíbila, a tak zanořil prsty do hlíny ještě jednou. Teď už byl s výsledkem výlovu jakž takž spokojen. Žížalu vložil do hadru a zakryl ji cípem, také namočeném v benzínu.
Benzín opravdu fungoval, jenže ne na žížalu. Všem, jak jsme stáli okolo, se začala mírně točit hlava a rozostřilo se vidění. Naštěstí to bylo jen chvilkové. Žížala se stále mrskala. Asi napotřetí už se uspat nechala. My jsme odstoupili trošku dál z dosahu výparů.
"Teď vám konečně ukážu tu vnitřní stavbu žížal," a z nepochopitelného důvodu vzal do ruky nůžky. "Skalpely jsou tady tupé a nůžkama to půjde dobře," jeho slova nezněla nijak přesvědčivě. A když jsem si vzpomněl, jak před chvílí fungoval benzín úplně stejně jako éter, moc jsem mu nevěřil. Navíc jsem nechápal, jak to, že v biologické laboratoři nejsou ostré skalpely.
Nůžky byly stejně tupé jako cokoli, co být nikdy ostré nemělo. Takže po několika marných pokusech to pan učitel vzdal.
"Juránku, ty žížaly jsou moc tenký, to nejde," supěl pan učitel. Částečně asi z námahy, jak se snažil dostat malé nůžky na své prsty, a také z naštvání na mě. Dokonce jsem se ani nijak nevymlouval, neobhajoval. Prostě jsem tu výtku přijal, jako bych ty žížaly sbíral o přestávce.
Takže jsme si nakonec přece jen ukázali vnější stavbu místo vnitřní a chudák žížala to přežila. A to jsem jí odpočítával poslední minuty života...