Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bývala to velmi krásná dívka. Krátce po ukončení střední školy se seznámila se svým budoucím manželem, spolu pak studovali na vysoké škole. Vzápětí se začal hlásit nový život a tak šla škola i ambice mladé maminky stranou. Byla svatba a nastaly dny zcela všední...
Dítě přišlo záhy a ona byla šťastná. Rodina bylo to jediné, co jí zajímalo. A přesto hodiny odbíjely s neúprosnou pravidelností konec tohoto štěstí. Manžel musel za prací daleko od domova a dojíždění bylo zcela nemožné. Návštěv ubývalo a samota v duši mladičké ženy sílila. Cítila potřebu nebýt sama. Skoro zapomněla na přátele a tak jednoho dne nastartovala před domem auto a ona i s malou vyrazila vstříc velkému světu. Děvčátko se kývalo v dětské sedačce jako malá loutka a neposlušná ruka kreslila na okno usmívající se slunce. Čepice na hlavě jakoby posílala všem pozdrav, bylo to milé a chytré dítě, dům byl plný smíchu a pobrukování. Kam asi jedou, budou mi chybět, pomyslela jsem si a bezděky zamávala ztrácejícímu se obrazu slunéčka. Za několik dní stál vůz před domem, ale maminku ani děvčátko vidět nebylo. Rolety zůstaly zataženy a než jsem přišla zaťukat na dveře, auto i s majitelkou zase zmizelo. A tak se to opakovalo s železnou pravidelností téměř rok. Pak se kvapem blížily Vánoce a před domem stál zaparkovaný Opel. Měla jsem radost, těšila jsem se na své sousedy a pečlivě schovávala svá malá překvapení pod stromečkem. Však nikoho nemám, tak proč bych neudělala radost druhým, omlouvala jsem své výdaje za panenky a jiné hračky. Ale cosi ve mně stále hlodalo, pociťovala jsem strach a po týdnu ticha v bytě jsem si byla zcela jistá, že něco není v pořádku.
Nech to plavat, říkala jsem si. Přede mnou ležela již týden kniha, na kterou jsem se moc těšila, ale já neměla na čtení ani pomyšlení. Bezděky jsem skládala papír, co sloužil jako záložka, na němž bylo napsáno telefonní číslo. A pak jsem vyrazila do města. Na rohu ulice byl velký obchod, ve kterém prodávala kamarádka mé mladičké sousedky. Nakoupila jsem rohlíky a časopis a potom jsem jen tak mimochodem utrousila dotaz na přítelkyni.
"Ani nevím," dostalo se mi strohé odpovědi, "asi si to zas píchla, já už tam raději nechodím." Nemohla jsem uvěřit, ona droguje! Byl to velký šok. "A co dítě," šeptám polohlasem. "To taky nevím, půjčila jsem jí prachy, aby měli co jíst, ale ona kašle na teplé jídlo, pro ni je už důležitá jen ta dávka." Ani jsem dál neposlouchala a vyběhla jsem ven na chodník. Lapala jsem po dechu. Rozběhla jsem se do domu a zazvonila u jejich dveří. Nikdo neotvíral. Stiskla jsem kliku. Bylo otevřeno. A pak jsem uviděla dílo zkázy. Převrácená židle, nedopitá káva nejméně v deseti sklenkách, spousta podivných cigaret a na stole injekční stříkačky. Nebylo už těžké si domyslet co se děje. Koupelna za kuchyní plná nevypraného prádla a v rohu přeplnění dětský nočníček. "Halo," volám z plných plic. "Je tu návštěva," halekám, abych překonala vlastní strach a postupuji dál. Až na konci pokoje nacházím na další haldě prádla lidskou bytost a vedle ní spící vyčerpanou holčičku. Vytáčím telefon a přesně vím, kam volat. Za chvíli už odjíždí rychlý vůz s výstražnými světly a sirénou. "Víte, že jste jí zachránila život?" ptal se mne ošetřující lékař, "byla pěkně předávkovaná." "Ne nevím," odpovídám koktavě a mačkám v ruce třesoucí se uzlíček. Ani nepláče nemá sílu. "Pojď půjdeme domů, zavoláme tatínkovi." A znovu - pokolikáté už - vytáčím telefon. Nevím, co říct, ale příliš slov nabylo třeba. Zanedlouho se rozezněl zvonek. Stál ve dveřích a chvíli jsme mlčeli. "Musel jsem hned vyjet, myslel jsem nejdřív, že je to špatný vtip, ale opravdu jsem nevěděl, že je to tak hrozné," omlouval svou nepřítomnost u rodiny. "Dostal jsem velký strach, co s námi bude, co bude s malou, co když..." Rukou mu zakrývám ústa. "Žádné co když," říkám rezolutně a sama tomu nevěřím. Telefon, který se rozezvučel na stole mně dává za pravdu. Sestřičky nám předaly tu nejkrásnější zprávu - bude žít! A bude se léčit! Pláči a slzy mi kanou po tváři. "Tak pojďte dál, vítám vás, však to spolu zvládneme, než se maminka vrátí." To už ale ve skrytu duše myslím i na sebe.
"A když vám chybí ta babička, mně zas děti a vnoučata, tak co říkáte, zkusíme to spolu?" Přes slzy vidím souhlasné kývání hlavy a tak zachraňuji situaci dodatkem:
"Otevřete mi, prosím, ten koňak v baru, já sice vůbec nikdy nepiji, ale je to moje oblíbená značka pro vyjimečné situace. Naposledy to bylo, hm, myslím před 40 lety, když jsem se vdávala..."