Už jste někdy zažili opravdový strach?
Nikdy jsem si nepřipouštěla, že bych se bála. Taky jsem neměla moc příležitostí bát se. Snad jen jednou, když jsem šla k půlnoci z kostela, měla jsem v ruce jen kytaru, a nějaká dvě pochybná individua šla za mnou, nadbíhala si mě, ale neznala terén, takže nebyl problém se jim schovat. Ano, tehdy jsem měla strach, ne o sebe, ale o svou sestru a kamarády, kteří mi měli jít naproti. Proto jsem jim hned zavolala, ať se vyhnou vesnici a počkají mě na kopci nad ní. (Pro zajímavost: neuposlechli, Lukáš vzal doma půlmetrový tesák a šli mi naproti. Pitomci.) Ale zpět. Strašpytel jsem nebyla.
Stalo se to před rokem a půl. Byla jsem studentkou prvního ročníku Arcibiskupského gymnázia, a na konci školního roku jsem si vybírala projektový týden. Sympatizuji s panem Ševčíkem, proto jsem s ním jela do jižních Čech poznávat křesťanství. Tehdy jsem byla ještě věřící. Týden probíhal relativně dobře. Začali mi říkat "Pavla mezidveřová", protože jsem většinou stála ve dveřích fary a koukala do jablečna, nebo konkrétněji k ohništi. Nevím proč, ale bylo to tak už od příjezdu. Přes den se pořádaly výlety, nebo nějaká ta brigádička, či se jen tak sladce nic nedělalo, a večer se opékalo, grilovalo, nebo prostě jen tak "klábosilo" u ohně. Toho večera začalo pršet. Proto se společnost přenesla do fary, vychovatelé, profesoři a kněz do kuchyně a studenti do pokoje. Já jsem zůstala opět klasicky ve dveřích a dívala se k ohništi. Déšť zesiloval a vzniknuvší liják také. A přišla bouřka. Taková pěkná, na přelomu jara a léta dole v Čechách. A s bouřkou přišlo i něco jiného. Něco, co ve mně bylo podvědomě již od začátku, ale teď se to stalo maximálně vědomým. Vlastně nevím proč to přišlo, ale zabývat se nad tím bylo to poslední, na co jsem myslela.
Popravdě, teď se naskýtá výborná otázka: na co jsem vlastně myslela? Nevím. Spíš popíši, co jsem vnímala.
S zesilující bouří přicházel strach. Nebo to byla spíše úzkost? Něco z toho. Najednou jsem se klepala, sedla jsem si do dveří, a nemohla jsem proti tomu nic dělat. Jen to cítit, a to do morku kostí. Cítila jsem JE všude kolem sebe. Jen jsem nevěděla, kdo ONI jsou. Byli tam a z nějakého důvodu jsem to měla vědět. Ale sakra proč já!? Byli mrtví? Živí? Z onoho světa, nebo uvízli mezi tímto a budoucím světěm? Nezodpovězeno. Jen rány záře blesků, rány hromů, bušení deště a přitom tak hrobové ticho. To JEJICH mlčení.
I když byla bouře a pořádný liják, ani se mi nezdálo, že by nějak výrazněji foukal vítr. Zato naprosto jasně jsem viděla, že se rozhoupala houpačka. Byla tma, ale když oblohu rozčísl blesk, bylo možno spatřit jasnou postavu na houpačce. Ne, nebyl to nikdo známý, neboť všichni už spali. Je to skutečnost nebo sen? Co tam je? Kdo!? Rozhodla jsem se nedívat na houpačku. Pootočila jsem hlavu k ohništi. Déšť jej pomalu hasínal, ale jasně dýmilo. Jenže nebyla jsem sama, kdo tuto noc bdí. Nyní to bylo více než jasné. Byli tam. Lidé, nevím kdo, prostě postavy. Nebylo jim vidět do obličeje. Měli dlouhé kápě. Někteří chodili, jiní seděli. Ale byli tam. Snažila jsem si jejich obraz vymazat z očí. Začala jsem opět vnímat jen přírodu, poslouchala jsem padající vodu a dunění hromů.
Nevím proč, ale i když jsem se bála se pohnout, měla jsem nutkání jít ven. Přejít přes zahradu, mezi ohništěm a houpačkou, a dojít do garáží, kde se uskladňovalo dřevo. Oblékla jsem si pláštěnku a šla jsem. Krokem plným strachu a nejistoty a zároveň té hrozivé jistoty. Údery mého srdce se nedaly spočítat. Cítila jsem JE. Jako kdyby se mne snad dotýkali, přesněji jejich aury než ruce. Došla jsem tam. Bála jsem se kamkoliv podívat, protože jsem nevěděla, co kde můžu vidět. Napadaly mě ty nejhrůznější představy, třeba oběšenec, něbo někdo s dírou v čele. Stála jsem před špalkem se sekerou. Pozorně jsem jej sledovala. Nevím, jestli se mi to zdálo, ale jakoby tam byl nepravidelný, tmavý flek. Řekla jsem si, že se zítra půjdu podívat, jestli tam ten flek opravdu je. Chtělo se mi tu sekeru uchopit a plnou silou ji zatít do špalku, ale když už jsem k ní vztahovala ruku, něco mi říkalo: nedělej to. Dotkla jsem se jí špičkou prstu a bezděky jsem ucouvla. Ne, nemohu ji vzít. Co bych provedla? Mohla bych snad někomu ublížit? Okamžitě jsem šla zpět. Utíkala. Stále jsem se ohlížela, jestli za mnou někdo nestojí s tou sekerou. Víte, je to opravdu nepříjemný pocit. Pocit sekery v zádech. Když jsem doběhla zpět do "bezpečí" dveří, opřela jsem se zády o zeď, aby mi do nich nikdo nemohl zaseknout sekyru. Zhroutila jsem se na podlahu. Tohle dál nešlo. Snad jsem měla i slzy na krajíčku, nevím, nic moc tělesného jsem už nevnímala. ONI tu byli, byli moc blízko, a chtěli mě vzít pryč. Pryč ze světa, ze života, pryč do neznáma. Jenže co je to neznámo? A pak to přišlo. Cítila jsem to. Naprosto jasně jsem cítila, jak duše opouští tělo. Jak to vzdávám a podléhám. Nejhorší okamžik všeho: vidím svoje tělo tam dole ležet na studené podlaze nevlídné chodby a tmu otevřených dvěří ruší jen blesky.
Ne! Já nechci! Já nechci jít pryč. Zoufale moc já ještě nechci umřít! Brigita! Svatá Brigita Švédská! Ta mi teď může pomoci. Najednou jsem viděla tmu a když jsem otevřela oči, viděla jsem zeď oné nevlídné chodby. Okamžitě jsem vstala a sekera nesekera jsem se vrhla do batohu, odkud jsem vytáhla malou, ohmatanou a několikrát slepovanou knížečku. Modlitba, kterou zjevil Ježíš Brigitě Švédské. Začala jsem se jí modlit. Pak, když jsem skončila, postavila jsem se, přešla jsem ke dveřím, naposledy se podívala ven, na postavy u ohně, na člověka na houpačce, na kůlnu na dříví, otočila jsem se, ulehla jsem, a usla jsem.
Po zbytek pobytu se již nic podobného nedělo. Pak ve škole, poslední školní den, jsem mluvila s panem Ševčíkem. Něco málo z tohoto příběhu jsem mu nastínila, a on, po krátkém uvažování, mi řekl, že kdysi na té faře strašilo. Tedy že byly duše, které se na tu faru obracely snad s prosbami. A že žádný farář tam nevydržel, jeden prohlásil, že očima andělíčků, jež se dívají ze stropu jednoho pokoje, se dívá Satan. Tohle skončilo až s příchodem kněze, který tam byl s námi. Dále taky, že toho večera, spíše té noci, navrhl pan Pijáček společnosti v kuchyni, že se pomodlí modlitbu k Michaelu archandělovi. Sekli se ani ne v polovině a nemohli si nikdo vzpomenout na slova dále.
Asi zůstane provždy záhadou, co se té noci stalo. Co bylo opravdu reálné, a co pouhý výmysl mé fantazie. Kdoví, co jsem vlastně ve svém strachu, či úzkosti, viděla, a co jsem si dokreslila. Nevím. Jisté je, že to působilo přesvědčivě. A já tomu uvěřila.
Byl to zlom. To nepopíratelně. Otázkou je, zlom od čeho k čemu? Za svůj život vděčím zřejmě Brigitě Švédské, ale nejsem věřící. Jsem bez vyznání. (S bohem jsem měla nějaké potyčky.) Nikdy si nepřipouštím, že bych se mohla bát. Protože když srovnám věci, o kterých lidi tvrdí, že nahánějí strach, s tímto zážitkem, pak ty věci vůbec strach nevyvolávají.
Dokáže-li mi někdo vysvětlit, proč se mi stalo to, co se mi stalo, co z toho bylo skutečné, a co si z toho mám odnést za ponaučení, budu jen ráda. Zajímalo by mě to.
Myslím, že tohle byl opravdový strach...
