Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Ehm... zdravím. Jsem kostka Blažena. Dlažební kostka. Jako mladý kámen mě otesali do krychle a zasadili mezi mé vrstevnice na náměstí v nějakém velkém městě. Jen tak, beze slova, žádné vysvětlení jsem nikdy nedostala, vlastně ho ani nechci.
Ale proč vám to všechno povídám, chtěla jsem se vám svěřit s jednou nešťastnou událostí, co se mi stala.

Jak jdou léta, jedno za druhým, a já tu stále ležím a usnadňuji dopravním prostředkům nebo lidem jejich cestu, vidím spoustu příhod, které se stávají.
Například několikrát už tu někoho přepadli! Jednou dokonce kohosi zavraždili a po mně stékala hustá červená kapalina. Brr.
Ale to není to hlavní. Já... och, nevím, jak mám začít, bylo to opravdu hrůzostrašné.
Ani si nedovedete představit, jak mě to vyděsilo! Myslela jsem, že to bude můj konec, ale štěstí stálo při mně a já tu zůstala.

Stalo se to jednoho pěkného dne, kdy mě sluneční paprsky hladily po mém celku, to jsem ještě nebyla tak omletá a špinavá.
Lidé si vesele vykračovali ulicí, sem tam po mně přejelo nějaké auto a já měla chuť si samou spokojeností pískat.
Škoda, že to neumím, moje opracovaná struktura mi to nedovoluje.
Ale měla jsem opravdu dobrou náladu, a tak mi to ani nevadilo.
Občas jsem něco prohodila se svojí sousedkou Otýlií.
Otylka je vážně dobrá kamarádka, vždycky mě vyslechne a poradí mi. Je tu stejně dlouho jako já, takže se známe opravdu dobře.
Jednou jsme si takhle nerušeně povídaly, bylo to v noci, provoz skoro žádný, a Otýlie zrovna říkala:
'... no, a když to auto konečně přejelo, myslela jsem, že omdlím! Byla na mě velká tmavá skvrna od něčeho, co vytékalo z toho auta!
A na Evženovi, to je ten kosťák vedle mě, co je fakt kus, to bylo taky!
Víš, stalo se to zrovna tehdy, když... Blážo, čůrá na tebe pes!'
A opravdu, v tu chvíli jsem ucítila, jak po mně něco stéká. Myslela jsem, že se rozbrečím.
Tohle je hrozná nevýhoda toho být dlažební kostka, každou chvíli se vám něco děje.
Místo toho jsem jen podrážděně zavrčela 'Už zase!'
S přivřenýma očima jsem čekala, až to příšerné zvíře dokončí svou potřebu a pak si zhluboka oddechla. Začínám nemít ráda svůj život!
Mluvit skoro nemůžu, protože mám určitý tvar, tak nemůžu tolik hýbat pusou, a ještě se na mě pořád lepí takováhle smůla!
A že zrovna na mě! Přestávám to chápat...
Ale abych se konečně vrátila k tématu, s tímhle jsem hrozná, vím.
Takže, byl krásný den, obloha čistě bílá, nechala jsem si zrovna zdát sen, ve kterém byla kostková víla.
Z rozjímání mě vytrhl hluk velkého, ne, přímo obrovského auta.
Zastavilo pár metrů ode mě, a když vystoupili dva muži, začala jsem se zajímat, co se zase děje.
'Tahle vypadá, že by potřebovala vyměnit,' zaslechla jsem. Ukazoval na Otylku.
Začala jsem se bát, chtějí unést Otýlii!
'Jo, ta vedle ní už je taky taková jalová.'
V tu chvíli mi to došlo, silničáři!
Roztřásla jsem se po celém obvodu, já nechci umřít! Nechci ani vyměnit, mně se tady líbí!
To už jsem ale slyšela Otylčino hysterické 'Nééééé' a omdlela jsem.

Když jsem se probrala a podívala se kolem, radostí jsem zavýskla, jsem pořád na náměstí!
Rozhlédla jsem se okolo a chtěla si ulevit Otylce, ale když jsem ji nikde neviděla, došla mi krutá pravda.
Odvezli ji a dali někam na hromadu s ostatními. Dokonce ani Evžen tam nebyl, a spousta dalších taky ne.
Místo nich tu ležely cizí kostky, které se ještě nestačily vzpamatovat z nového života.
Tentokrát jsem se opravdu rozbrečela. Obrazně samozřejmě.

Inu, tak vlastně končí můj příběh. Od té doby si žiji stále stejně, jen s jinými sousedy."