Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je asi šest hodin ráno. Sedím u okna a přemýšlím o svém životě. Vychází slunce, žhavá koule na obloze, co člověku dává hřejivý pocit tepla.
Máma mi vtrhne do pokoje a začne na mě křičet: "Jdi se oblíkat, ať nepřijdeš pozdě do školy!"
"Jó, mami, vždyť už jdu."
Máma odejde a já jdu do koupelny. Cožpak mi už nemůžou dát všichni pokoj? Pořád bych měla někam spěchat. Zabývat se zbytečnými problémy a nelogickými otázkami, dělat si starosti z maličkostí. Už ne! Už dost! Já už nechci žít!
Popadnu hřeben a přejedu si s ním vlasy. "Lidé jsou divní, zlý, chamtivý, zlomyslný. Ale proč jsou takoví? Za co se mstí? Co v nich rozpoutalo takovou ohromnou zlobu?" vrtá mi hlavou po celou dobu, co se pokouším rozčesat si zacuchané vlasy. Vezmu stíny, uchopím štěteček a jemně ho smočím v práškové hmotě.

Kde se v člověku může brát taková zloba, že bez rozmyšlení a úvahy o následcích popadne nůž a ubodá člověka? Jak někdo může být tak odporný a udělat to? Jak? Nedokážu to pochopit.
Štětečkem klepnu o zápěstí a nanesu jemnou vrstvu na víčka.
Lidi jsou zrůdy, copak nemají srdce a trochu úcty k druhým? Copak jsou lidi studený jak led?
Ze skříňky vyndám řasenku. Hustým kartáčkem přejedu řasy a nanesu na ně černou barvu.

Můj nejlepší kámoš je mrtvej! Už nikdy neuslyším jeho hlas. Neuvidím jeho upřímný pohled a azurově modré oči. Už nebudu mít s kým rozebírat každý film a novou hru. Už nikdy neuvidím jeho zářivý úsměv. Už ho nikdy neuvidím. Nikdy!
Zbyde mi jen vzpomínka. Otřesná vzpomínka. Jen ta. Stále ho před sebou vidím. V tváři má zděšení. Oči vyvalené, jen tam tak leží. Leží v louži vlastní krve. Proč? Chci, aby žil, byl to můj kamarád. Můj nejlepší kamarád! Tak proč? Po tváři mi tečou slzy.
Podívám se do zrcadla. Černé fleky od rozteklé řasenky mi rámují oči. Sjedu na zem. Přitisknu si kolena k bradě. Třesu se. Třesu se po celém těle. Chci pryč. Chci někam utéct, někam daleko od lidí.

Proč jsem to udělala? On za nic nemohl! Jak jsem jen mohla? Jak jsem mohla zabít svého nejlepšího kámoše? On mi důvěřoval a já ho zradila. Co jsem to za člověka, anebo spíš nejsem. Jsem něco, co se lidským slovem nedá popsat. Jsem zrůda. Ale i to je málo!
Odcházím z koupelny, mířím do kuchyně. Záblesk - vidím sebe, v ruce držím nůž, bodám do něj vší silou. Řve bolestí. Svaly mu povolí a on naposledy vydechne. Dopadne na zem, zůstane nehybně ležet.
Je otevřené okno. Rozběhnu se. Vyskočím ven. S dunivou ránou dopadnu na zem. Tma.