Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl krásný slunečný den, letní prázdniny pomalu končily, a tak se naše parta - já a pár mých dobrých kamarádek - rozhodla, že se vydáme do nedalekého lesa na okraji našeho městečka na houby. Stanovily jsme si čas a místo srazu a všechny se pečlivě připravily. Po ukončení houbaření jsme měly v plánu zavítat na zahradu jedné z kamarádek, kde jsme chtěly přespat a pod dohledem jejích rodičů si hrát na trampy za dávných časů, dokonce jsme kvůli tomu nechaly doma veškerou elektroniku včetně telefonů.

Do lesa jsme s holkami vkročily bez problémů, okraje lesů jsme měly dokonale zmapované. Kromě obvyklých košíčků jsme s sebou naštěstí vláčely i batohy se stany, spacáky, karimatkami a dalšími věcmi vhodnými k táboření. Hub jsme našly plno, rostlo jich hodně, kvalitních, neponičených i velkých rozměrů. Do houbaření jsme se tak ponořily, že jsme ani nezaregistrovaly, že vcházíme hlouběji a hlouběji do lesa. Vzpamatovaly jsme se až ve chvíli, kdy se začalo stmívat. A právě v tu chvíli jsme všechny do jedné začaly panikařit. Chodily jsme sem a tam a jedna po druhé začínala strachem brečet. Tma se prohlubovala a okolo nás se ozývaly děsuplné zvuky. Pohlcoval mne strach, ale nakonec jsem zachovala chladnou hlavu a vytáhla baterku, jediný modernější přístroj, který jsme si dovolily vzít s sebou, a snažila se z toho labyrintu stromů nějak vymotat.

Když už na krajinu padla černočerná tma, narazily jsme na krásný rovný zelený plácek, na němž jsme se rozhodly přenocovat, všechny nás už porážela únava. Rozdělily jsme si úkoly, někdo stavěl stany, další dívky rozdělávaly oheň a opékaly na něm nalezené houby. Tu noc jsme nějak přežily. Já osobně celou noc seděla na pařezu a zírala do ohně, ani víčka nezavřela, ale ostatní holky na tom byly jinak.

Ty známé zvuky jsem zaregistrovala až okolo třetí hodiny ráno, ten čas jsem určila pouhým odhadem. Začala jsem cosi tušit a musela projít ještě okolo pár stromů. Ocitla jsem se na poli a zažila takový ten pocit, že jsem právě na tom místě někdy byla. Až pak mi to došlo. Náš dům byl téměř na dohled, stačí jen přejít pole a zdejší hlavní silnici. Byly jsme zachráněné. Ostatní jsem nechala spát, ale někdy okolo šesté hodiny ranní mně to přestalo bavit. Chtěla jsem si po ránu užít ještě trochu legrace.
"BUUUDÍÍÍÍČEEEK," zařvala jsem z plných plic, že bych vzbudila i mrtvého. Jenže kamarádky chtěly k jejich smůle ještě spát. To víte, že jsem je z těch spacáků vytáhla.
"Mu-musíme najít cestu zpátky co nejdříve, za chvíli nám dojde vodaa-a-a. Prostě čím dřív začneme hledat, tím líp, je to tu hrozně veliké, můžeme tady bloudit celé týdny..." tvářila jsem se naprosto vážně a vyplašeně.
Holky mi na to skočily, do pěti minut byly všechny věci sbalené a ony běhaly po lese jako pominuté, všechny samozřejmě na stranu od civilizace. A já létala s nimi, abych nebyla příliš nápadná.

Asi po hodině jsem se toho konečně dostatečně nabažila a přestalo mne to bavit. Opřela jsem se o strom a začala se potichu smát. Partička pochopila.

A tak jsme překonaly těch pár metrů zbývajících k nejbližším lidským obydlím. Holky na mě byly ještě dlouho poté uražené a tak trochu i naštvané, ale já se jen bavila. Dál už vše dopadlo nad očekávání. Mířila jsem si to rovnou domů a rodiče nic netušili, mysleli si, že jsem se právě vrátila z kamarádčiny zahrady. Musím uznat, že bych si těch pár chvil dobrodružství klidně hned zopakovala!