Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2016
• zpracování: vypravování o událostech v Erikově životě, které vedly ke ztrátě paměti
• výchozí text: Erik se probouzí v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si vůbec na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu z paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události...

Erik se probouzí v nemocnici. Z posledních sedmi dnů svého života si na nic nevzpomíná. Až příchod nečekané návštěvy způsobí, že se mu v paměti vynoří první mlhavá vzpomínka. Od tohoto okamžiku se Erikovi postupně začínají vybavovat jednotlivé události...

Byla mlha a hustě pršelo. Zrovna přijel ke své dívce, aby s ní strávil těch několik dní zasloužilého volna, které ve své náročné práci dostal. Páteční večer se nesl v duchu pohody, sušenek a teplého čaje. Na obrazovce pozvolna končil film, kde se nesmrtelný anděl vzdává svého daru, aby mohl žít s dívkou, již miluje, avšak ona vzápětí tragicky umírá a on zůstává sám.
"Kdybych byl anděl, udělám pro tebe to samé," zašeptá své dívce do ucha a políbí ji na čelo.

Dalšího dne se počasí poněkud umoudřilo, k jejich smůle ale ne dostatečně na to, aby mohli jít na plánovaný výlet do hor. Místo toho tedy zvolili kratší procházku k jezeru.

Hladká jezerní hladina se vlnila v rytmu vánku a na břehu narážela do kořenů mohutných stromů. Nebylo nijak zvlášť teplo, přesto se mu dívka vytrhla a rozběhla se k dřevěnému molu. Na jeho konci se zastavila, ohromena okolní přírodou a uchvácena majestátností hor tyčících se nad lesy. Pak zcela spontánně odložila svůj batoh stranou a skočila. Temná hladina se nad ní zavřela a dlouho z hlubin vycházely jen bublinky. Poté se však se smíchem vynořila opodál.
"Eriku! Tady jsem! Pojď taky!" směje se. Když viděla jeho nejistý výraz, dodala: "Nepřemýšlej, prostě skoč!"
A Erik skočil.

Příští den byl na horskou túru jako stvořený. Slunce hřálo, mezi listím poletoval vánek a nic tedy jejich plánům nebránilo. Šli dlouho, vysoko, špičky stromů byly stále menší a menší a blankytně modrá obloha stále blíž.

Na samém vrcholku jim tváře bičoval divoký horský vítr. Vlasy jim vlály všude kolem, až si je museli přidržet, aby se vůbec mohli rozhlédnout kolem. Údolí pod nimi se zelenalo jehličnany a část listnatých stromů už se pomalu začínala barvit do červena, žluta a oranžova, barev podzimu. Viděli jezero, ve kterém se včera koupali, jeho hladina se temně leskla a odrážela stíny okolních borovic. Viděli dravého ptáka vznášet se a nechávat se unášet větrnými proudy. Viděli přírodu tak, jak už tu je od nepaměti. Čistou, nezničenou, člověkem téměř netknutou.

Po náročných výletech je čekal den volna, odpočinku a relaxu. Skoro až do odpoledne leželi v posteli, vstát a cokoliv udělat bylo přeci příliš náročné a hlavně se ani jednomu z nich moc nechtělo. Po lehkém obědě se rozhodli zahrát si deskovou hru, kterou vylovili z útrob staré skříně v patře. Erik prohrál, ale - jak sám později řekl - bylo to naschvál a nechal ji vyhrát, protože to gentlemani dělají.

Následujícího večera se Erik rozhodl pozvat ji na večeři. Po jeho nesmělém projevu s úsměvem nabídku přijala.
Sice si nedokáže vybavit, co ten večer jedli, pili nebo říkali, ale její obraz mu na mysl vytanul hned. Mechově zelené oči a v nich zářivé neposedné jiskřičky. Oříškové vlasy, hebké, s vůní skořice. Její rty a úsměv, díky němuž by dokázal roztát i ten nejledovější ledovec. Dotyk a příjemné jiskření, když ho vzala za ruku a jemně ji stiskla. V tu chvíli si byl jistý, že o ni nikdy nechce přijít.

Po velmi vydařeném rande byla atmosféra v domě plná lásky a pohody. Těžko pohledat dokonalejší pár, který si tak skvěle rozumí a navzájem se doplňuje. Až si člověk říká, že je to příliš idylické, než aby to byla pravda. Příliš pokojné, ticho před bouří.

Celý den jí vibroval telefon. Pořád někomu odepisovala, ve tváři byla celá nesvá. Večer, když se zrovna sprchovala, jí přišla další zpráva. Erik věděl, že se to nedělá, ale potřeboval zjistit, o co jde. Poklepal na displej a zobrazil si náhled zprávy.

Když se vrátila, seděl naštvaně na gauči.
"Dobrou noc, kočko," citoval zprávu. Úsměv jí zmrzl na rtech.
"Eriku... Ty ses mi hrabal v mobilu!?" nevěřícně se zeptala a ruce sevřela v pěst.
"Vůbec ne. Celej den ti někdo píše. Pokaždé, co jsi odpověděla, ses podívala na mě, celá nesvá. Myslel jsem, že se něco stalo, něco s rodiči nebo tak. Ale ono ne."
"Je to spolužák, máme spolu společné hodiny..." sedla si vedle, ale on se odtáhl.
"Tak spolužák, jo? No tak si za ním jdi, abys tu nemusela být se mnou!"
"Eriku, přestaň! Chováš se jak dítě! Já se o nic neprosila!"
"Píšeš si s ním, zatímco jsem tu s tebou já! Necháváš ho, aby tě nabaloval!"
"O nic nejde! Myslela jsem, že mi věříš, ale očividně jsem se spletla. Žárlivost ti zatemnila mozek! Podívej se!" strčí mu před obličej displej, ale on ji odstrčí.
"Všechen svůj čas jsem věnoval jenom tobě a ty mě takhle podrazíš..."
"Jestli ti je moje společnost nepříjemná, můžeš jít..." odpověděla přiškrceným hlasem. Poznal, že pláče.
"Taky že jdu. Už mi nelez na oči. Nikdy!" vztekle vyskočil z gauče, popadl batoh se svými věcmi a vlezl do auta. Vjel na silnici, až se od gum prášilo.

Hned po prvních sto metrech mu začínalo docházet, co vlastně udělal. Že se choval jako totální idiot. Že jí zlomil srdce. A zlomil ho i sobě. Že jí nechal jít jen kvůli tomu, že žárlil na nějakého debila, co jí jen otravoval. Zrychlí a snaží se zadržet slzy.
"No tak, Eriku! Chlapi přece nebrečí!" popotáhne, ale dál už slzy nedokáže zadržet. Zastřely mu zrak, a když se jich zbavil, bylo už pozdě. Vřítil se do zatáčky a dostal smyk.

Probudil se až v nemocnici. Pípající přístroje a blikající světla, sestry a doktoři v bílém. Je zázrak, že přežil. Že nemá žádná vážná zranění. Až na to, že si vůbec nic nepamatuje. Poslední týden, jako by pro něj přestal existovat. A pak ji uvidí. Za sklem se na něj dívá ona, jeho milovaná. V paměti se mu vynoří první mlhavá vzpomínka.
Když ji pustí dovnitř, vrhne se přímo k němu.
"Eriku..." vzlykne a on dlouhou dobu nic neřekne. Poté jí vtiskne polibek do vlasů.
"Promiň," zašeptá.