Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vypravování, příběh ze života se zamyšlením

Ztrát a nálezů v mém dosavadním životě bylo hodně. Každý den potkáš lidičky, kteří tě více či méně ovlivní. Já jich potkala moc. Maminka, přátelé, manžel, děti a v neposlední řadě i nový přítel. Pověz, zda by tě neovlivnilo pár krásně prožitých let po boku člověka, jenž je pro tebe vším? Neovlivnilo by tě ani silné přátelství? A co děti? Co když budeš mít těžce nemocné dítě? Co potom? Ovlivní tě lékaři, víra nebo láska?

V sedmnácti letech jsem se zamilovala. Znáš ten pocit, kdy nemůžeš ani dýchat? Kdy nevíš, co si počít s vlastními myšlenkami? Srdce ti bije na poplach pokaždé, když vidíš svého vyvoleného. Najednou najdeš člověka, se kterým je ti moc krásně. Užíváš si noční procházky, kavárny a diskotéky. Užíváš si park i lavičku. A pak přijde svatba. Jedni ji zatracují, jiní si bez ní nedokáží představit společné soužití. Pro mě a mého miláčka to byla chvíle, na kterou nikdy nezapomeneme. Pro mě je manželství něco jedinečného, něco úžasného a vzrušujícího zároveň. Máš růžové brýle a nepřemýšlíš o tom, jaké to bude za deset let. Nepřemýšlíš o tom, že možná jednou bude hůř.

V době, kdy se mi narodil můj starší syn, jsem byla moc šťastná. Stal se pro mě nejdůležitější osobou v mém životě. Manžela jsem odstrčila na vedlejší kolej. Vím, že právě tohle byla ta osudová chyba. Přesně v tento okamžik se mi pomaličku začalo mé manželství hroutit. Viděla jsem jen syna a nic víc. Vlastně jsem si neuvědomila, jak svému muži ubližuji. Milovala jsem ho, a přesto jsem ho od sebe odháněla. Čas šel postupně dál. Narodil se nám druhý syn. Teď jsem musela svou lásku rozdělit mezi tři osůbky a mně se to nepodařilo. Manžel postupně ztratil veškerou trpělivost. Stále častěji trávil svůj volný čas mimo domov. Našel si kamarádky, svůj nový smysl života. Já byla doma s dětmi. To mi ke štěstí stačilo. Děti rostly a postupně se začaly osamostatňovat. Najednou jsem s hrůzou zjistila, že už nepotřebují mít maminku neustále na očích. Začala jsem pociťovat samotu. Naplno se projevila naše manželská krize. Dokážeš si představit, že denní hádky nejsou nic pro malé děti. Následoval rozvod. Nebyl ani dlouhý, ani krutý. Rozvedeni jsme byli během 10 minut. Uzavřeli jsme jednu z kapitol našeho života.

To, co následovalo za měsíc po rozvodu, nepřeji nikomu. Davídek (můj starší syn) přišel s otokem pod kolenem. Myslela jsem, že se někde bouchl. Vzala jsem ho na ortopedii. Ortoped nás poslal až do Klatov na podrobnější vyšetření kolena. Ukázalo se, že se nejedná jen o otok, ale o nádor. Panečku, to byl ale pěkný šok! Hlavou ti prolítnou snad všechny možné negativní myšlenky. V tu chvíli se zhroutíš. Nejsi schopný rozumně uvažovat. Moje dítě? Proboha proč? Co když to bude zhoubné? Co nás čeká? Za tři dny jsme jeli do Prahy. Na Bulovce jsou prý odborníci, pomůžou. Pořád věříš. Pořád máš nějakou naději. Nebude to zhoubné. To nesnesitelné čekání na výsledky. Ta bezmocnost. Ne! Tohle není konec světa, svět se nerozpadl. Davídek je tady, žije a žít bude! Překonáme všechny překážky! Musíme! Na to osudné pondělní odpoledne v životě nezapomenu. Zazvonil telefon. Z nemocnice volali výsledky z biopsie. Ani nevím, jestli jsem držela sluchátko až do konce rozhovoru. Nepamatuji si to. Ten nádor je zhoubný! Co proboha teď? Čeká nás moc věcí. Zvládneme je? Budeme na to dost silní? Zabojovat musí celá rodina, hlavně Davídek.

Za týden jsme podstupovali první dávku chemoterapie. Když přijdeš na onkologické oddělení, jede to jako po másle. Nestačili jsme se ani rozkoukat. Informace, kterým jsme vůbec nerozuměli, se na nás valily ze všech stran. Měla jsem strach o syna, zároveň se bála neznámého. Děsilo mě i to, co jsem viděla kolem sebe. Tu hrůzu a bezmocnost ve tvářích ostatních rodičů. Vidíš tu beznaděj, když ti oznámí, že se nedá už nic dělat. Probíhají další a další vyšetření. Nic není jasné, nikdo ti nic neřekne dopředu. Byla jsem zmatená. Bála jsem se, že Davídka ztratím. Je to jako kruh, ze kterého není zatím žádná cesta ven. Je to běh na dlouhou trať a nejvíc zabrat musí David sám. Nesmí to vzdát. Musím ho podporovat. Jsem nucená být mu psychickou oporou. Nic jiného než víru v lepší zítřek teď nemáme.

I v tomto smutném prostředí se ale může zrodit láska. Láska krásná a upřímná. Nečekala jsem lásku, ani přátelství. Jen jsem chtěla zdraví pro svého syna. Teď jsem jako matka na dně svých sil, ale jako žena jsem na vrcholu blaha. Poznala jsem zde člověka, jenž mě naplňuje energií. Rozumíme si, protože máme podobné problémy. Kdo neprožil péči o těžce nemocnou blízkou osobu, nedokáže tohle nikdy pochopit.

A pointa celého tohoto příběhů? Ta je přece jasná. Musím se snažit být silná pro sebe i svého syna. Radovat se z každého okamžiku, který máme. Získávat nové zkušenosti a nové přátele. Jsme tady na tom světě jen na kratičké návštěvě, tak ať je co nejpříjemnější.