Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vypravování, příběh ze života se zamyšlením

OSNOVA:

Všechno to začalo po příjezdu expresní služby, která mi dovezla dopis do vlastních rukou. "Co to asi je?" pomyslela jsem si ještě předtím, než jsem onu osudovou obálku otevřela. "Odesílatelem je škola, na kterou jsem se bohužel nedostala," řekla jsem nahlas. Vtom mě ale uslyšela mamka, která se věnovala vaření, a najednou se ocitla vedle mě a zvědavě mi nahlížela do rukou. Po otevření jsem nevěřila svým vlastním očím. Byla jsem přijata! "Hurá!" křičela a lítala jsem po domě. Po necelých 3 týdnech už jsem seděla ve vlaku směr Praha. Byla jsem úplně šťastná, dostala jsem se na školu, jíž jsem si vysnila, mám blízko kolej a ještě k tomu všemu jsem si našla práci hned vedle v hotelu.

Když jsem došla na ubytovnu, nestačila jsem se ani pořádně zaradovat, že bych bydlela sama, a už si to ke mě nasměrovala jedna podivná slečna. "No co, může být hůř," řekla jsem si sama pro sebe a pokračovala jsem ve vybalování věcí. "Ahoj, já jsem Majda," slyším za zády. Pomalu, ač velmi nerada, se otočím, očima si ji prohlédnu od hlavy až k patě. Po chvilce odpovídám: "Hm, těší mě, já jsem Jana."
"Taky bys mohla být příjemnější, když tu teď spolu máme bydlet 5 let," rychle zareagovala na mou odseknutou odpověď.
Dny ubíhaly a já neměla s ničím nejmenší problém. Ve škole jsem vše zvládala na jedničku, práci jsem měla slušnou a spolubydlící? No, dalo se to, i když její výkyvy nálad byly opravdu někdy k nesnesení.

Jedné chladné noci mi zvoní telefon tak dlouho, že jsem sebrala všechny síly, vstala a došla ho zvednout.
"Haló? Kdo je tam?" zeptala jsem se. "Dobrý den, slečno Vítová, potřeboval bych s Vámi ihned mluvit."
"S kým mluvím?" stroze jsem odpověděla.
"Tady podpraporčík Hrubec. Jedná se o Vaši maminku..."
Když jsem uslyšela slovo mamka, začala jsem myslet na to nejhorší. Sešla jsem ze sedmého patra ubytovny do společenské místnosti, kde jsem se po vyčerpávajícím rozhovoru dozvěděla, že odteď si budu muset všechny výdaje platit sama, jelikož maminka zemřela a veškeré peníze, které jsem dostávala, už nebudou, neboť nevlastní otec se mě vzdává. Po tomto rozhovoru jsem nemohla ani spát a v hlavě se mi stále honily věty typu: "Má cenu tady zůstávat?", "Ještě dva roky do konce, to nezvládnu...", "Co bych asi teď měla dělat?" Až do brzkých ranních hodin jsem tupě koukala do stropu.

Po necelých dvou týdnech finance, které jsem dostávala od mamky, značně scházely. Neměla jsem už ani na metro, abych mohla navštěvovat knihovnu. Když jsem tak postávala před kavárnou, zahlédla jsem jednoho známého, kterého už jsem strašně dlouhou dobu neviděla. On mě i po těch letech poznal! Pozval mě na kávu, u níž jsme povídali snad dvě hodiny. Zarazil mě však svou poslední otázkou: "Nechtěla bys u mě pracovat?" Úplně mi vyrazil dech. Po optáním, co bych dělala, se mi málem zastavilo srdce. Představa, že bych dělala společnici bohatým chlapům, byla opravdu neúnosná.
"Kolik bych za to dostávala?" tiše jsem špitla.
"Až 15.000,- Kč za večer," odpověděl bez jakéhokoliv zaváhání.
Nestačila jsem se divit, a hned jsem si představila, že plat, který mám v hotelu za měsíc, bych najednou měla za jeden den. A k tomu práce přes noc, tudíž bych mohla i dostudovat. Váhavým pohledem jsem se na něj podívala a řekla: "Mohla bych to nezávazně zkusit?" Dohodli jsme se opravdu rychle. Ještě ten den jsem se upravila, oblékla do večerních šatů a vyrazila na smluvené místo. Večer utekl rychle, má "pozdější" práce ještě rychleji. Pozdě v noci mě odvezl na ubytovnu a já se necítila zas tak špatně.

Druhý den po probuzení jsem se opláchla a řekla si: "Žádná práce v hotelu, tohle je snazší a ještě za to mám víc peněz." Tenhle styl života jsem vedla ještě necelé dva roky, než jsem dokončila vysokou školu. Neustálé střídání partnerů mě však jednou opravdu poznamenalo. Našla jsem si přítele, který mě po půl roce soužití chtěl představit svým rodičům. Nic jsem nenamítala, jelikož jsem ho opravdu milovala, i když jsem mu lhala v tom, kde pracuji.
Nadešel den "D" a my vešli do jedné z nejluxusnějších restaurací v Praze. Došli jsme k rezervovanému stolu, kde na nás už čekal starší pár lidí. Nějak jsem ani nevěnovala pozornost jejich vzhledu až do doby, kdy jsem uviděla toho pána - Robertova otce. Ani jsem ho nepřivítala a jediné, co ode mě uslyšeli, bylo: "Moc se omlouvám, musím běžet!" Sklopila jsem hlavu a začala jsem utíkat směrem k východu. Robert se za mnou rozeběhl, na chodníku mě dohonil a povídá: "Co se stalo? Co jsem udělal špatně?"
"Ty nic. Celé jsem to zkazila já. Musím ti říct pravdu, co ve skutečnosti dělám. Jsem prostitutka a s tvým otcem to táhnu už víc než rok!"
Celé jsem to na něj vysypala jedním dechem, ale odpovědí jsem se už nedočkala. Vrazil mi facku a odešel zpět do restaurace. A co se odehrávalo uvnitř? Kdo ví...

Po tomhle vztahu jsem si uvědomila, že je důležitější charakter člověka, než peníze. Celé dva roky jsem se starala jen o to, abych vydělala co nejvíce peněz a vůbec jsem se nezabývala tím, jaké následky má práce ponese. Po promoci mi to ale došlo. Copak žena s titulem PhDr. může dělat společnici?
I přestože jsem s tím skončila, všude, kam jdu, mě pronásledují známé tváře. Mám pocit, že se na mě všichni koukají, ale nejvíce mě trápí pocit, že třeba jednou na soudním líčení potkám někoho, pro koho jsem v mládí "pracovala".