Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jenom křik krkavců protíná to vlezlé ticho. Ten odporný zvuk.
Kráčím vedle muže, který je můj přítel. Dnes ještě ano, zítra možná ne. Co s tím zmůžu?
Koruny stromů tvoří ochranu před větrem. Silným, nebezpečným, smrtícím? Nevím.
Měsíc. Naděje? Paprsky mělce procházejí přes větve smrků. Proč nejsou teplé jako plameny ohně. Jsou jen slabé a studené. Ale krásné, připomínají svobodu. Avšak radši bych seděl u krbu, vedle ženy, kterou miluji. Obklopen dětmi, jež se staly mými závazky a zbavily mě svobody.

Hlína je ztvrdlá mrazem. Povrch pokrývá krusta ledu. Křupe to.

Říkám si, uvědom si, že tohle můžou být tvé poslední nádechy. Važ si jich. Jenže já bych radši naposledy se nadechl a objal svou rodinu, než absolvoval nádechů nekonečno a věděl, že je už nikdy nespatřím. Ale i tak, stejně umřu.

Kráčím, záda shrbená, hlava vztyčená. Jako bych už čekal na svazující obětí smrti. Žádám snad o rychlé vysvobození? Modlím se snad o kovovou kulku v mém srdci?

Smrtko! Vezmi si mě! Osvoboď čistou duši, od hříšného těla. Od pekelných rukou, které tisíckrát zmáčkly spoušť, které stokrát odjistily granát. Já se ničím neprovinil, jen plnil rozkaz. Zmařil jsem spoustu životů, ale úmyslně?

Do rukou mi dali pušku a řekli, střílej, jinak budeš mrtev. Chtěl jsem se vrátit domů, tak jsem střílel. Mohli žít, já je zabil. Nemohl jsem za to. Copak můžete za to, že chcete naději? Byl to rozkaz.

Umřu. Cítím to. Blížíme se na bojiště. Asi tam ani nedojdu, noha nestačí tempu velitele. Druhá končetina leží v zákopu. Trestá mě bůh. Nech mě umřít! Snad všechny nemoci, vyrážky, puchýře, rány všech hloubek a délek. Bolí to. Kde je spravedlnost?

Jiní rozhodli o mém osudu, o osudech druhých. Hlásáte, že všichni jsou si rovní. Ale vy si sedíte v bezpečí, řídíte osudy dalších a my tady umíráme. Kde je ta rovnost? Proč říkáte, že svět uděláte lepší? Je jenom horší. Ani ten anděl strážný neexistuje.