Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Přátelé, co v nás vyvolává jedno jediné slovo, umírání? Bolest, strach, osamocení. Každý živý tvor se bojí smrti. Bojíme se všichni, já, vy i ta němá tvář se brání odejít z tohoto světa. Když nastane čas a můj život se bude měřit pouze vteřinami, možná se mi v tom posledním výdechu promítnou lidi, které tady zanechávám na pro mě již cizím světě. Již nebudu vědět o tom, že spolu se mnou moji nejbližší pohřbívají i sebe, ale teď se můžu nad tím zamyslet.

Na poslední cestě jsem doprovázela staré rodiče, vlastní rodiče a mého jediného syna. Kdo z těchto lidí si s sebou vzal největší část mého života? Nedá se to změřit, zvážit ba ani ručičky hodinek mi to neukážou. Myslím si, že jen duše je schopna zachytit tuto ztrátu.

Možná jsem cynik, ale u babičky se očekával její odchod vzhledem k jejímu stáří a nemoci. I tak to byl zásah přímo do srdce. Nastal smutek. Přišel čas se rozloučit. Mé první umírání. Teprve teď si uvědomuji, že tehdy, když jsem stála nad jejím otevřeným hrobem a dávala poslední sbohem, umřelo i moje dětství, bezstarostnost. Těžká hlína nepohřbívala jen její rakev. Uvnitř spolu s ní bylo i mé já. A jsem tam s ní pořád, i když už je tomu tolik let. Spolu s ní odešel "strapáčik", kynuté knedlíky, drápaní peří, vůně naškrobeného prádla a teplo vytopeného domu, které jsem již nikdy nepocítila. Život jde dál, i když bez tohoto kousku mého života, ale žít se musí.

Jakub, syn. Mé druhé umírání. Odejde spolu s dítětem i jeho matka? Ano, odejde celou svojí bytostí, celým svým srdcem, celým svým mateřstvím. Někdy si přivoním k jeho věcem, prolistuji album zašlých fotografií, ale teplo jeho krve mi již nikdo nevrátí... Už nikdy nebudu matkou svého syna. Uložili mně do hrobu spolu s ním. V tu dobu jsem jen dýchala, nic víc. Trvalo to celá léta, tak dlouho jsem já matka umírala. A přišel den, kdy slunce pokořilo temnotu hrobu v mém nitru. Vím, proč tady byl a proč odešel.

Přátelé, když mi umřela maminka, umřela mi i jistota. S ní jsem pohřbila i sebe, protože nikdo jiný mě již tak nebude milovat jako ona. Opustil mne člověk, jenž mi dával jistotu a bezmeznou lásku. Jen ona věděla vše. Stačilo se na ni jen podívat a poznala, kdy jsem šťastná a kdy utrápená. Já vím, žít se musí, a také žiji. A víte proč? Protože maminka neumírá, jen spí, aby se každé ráno probouzela v životě svých dětí.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/zamyslenia/clovek-umiera-tolkokrat-kolkokrat-straca-svojich-najblizsich.html