Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdekdo hází filmy, seriály, televizní pořady a jiné filmografické produkty do jedné škatulky, s čímž já zásadně nesouhlasím. Do jednoho psacího stolu? Klidně, avšak ne do jedné škatulky! Filmy jsou tak různorodé a mají svoji pestrost, že bychom těžko mohli prohlásit, že všechny jsou stejné, mdlé, nevýrazné a bezvýznamné.

Filmy považuji za jakési moderní knihy. Nikdy sice nepoberou půvabu svých předků, jež se tísní na poličkách knihoven, nikdy nedokážou říci přesně vše, co mají na srdci, avšak vždy vám něco dají, což je jejich posláním. A není snad i to smyslem samotných knížek?

Vraťme se ale k věci. Co pro mne film vlastně znamená? Kdybych prohlásil, že to samé, co kniha, bezesporu bych lhal. Film nikdy nemůže být knihou, nikdy v něm nemůžeme listovat, zastavit se u něj a přečíst si řádek znovu, abychom nasáli tu atmosféru, která na nás přímo vyzařuje.

Čím je mi tedy film? Film je mi především potěchou na mysli. U filmu jsem vždy na neznámém poli. Nemůžu říci, že se mi snímek bude líbit, nebo ne. Nemůžu vsadit ani na osvědčené herce a režiséry, protože i ti můžou vytvořit paskvil nebo přinejlepším průměrný kousek, jenž zapadne v prachu minulosti a nikdo si na něj pravděpodobně již nikdy nevzpomene. Může za to především to, že ne vždy si s tvůrcem padnu do noty, čímž mezi námi vzniká propast, jež neustále narůstá a narůstá, až je tak velká, že mě přímo odrazuje přes ni skočit a podívat se, co by mohlo být dál. Proto se většinou stane, pokud se mi nějaký režisér, herec či scénárista znechutí, že na něj snadno zanevřu. Film pro mě tedy představuje i jakousi vizitku tvůrců, jejich rejstřík, historii a schopnost se prezentovat. Je to podobné jako na pohovoru - pravděpodobně neupřednostníte otrhaného chasníka na post manažera v marketingovém odvětí, který neví nic o cash flow, oproti uhlazenému odborníkovi v obleku, jenž právě přišel z Harvardu.

S tím souvisí i další část, a to zpracování snímku. To úzce souvisí s týmem lidí, kteří se na daném filmu podílejí. Právě oni vytvářejí výsledný obraz. Pravdou je, že ten je oproti knihám mnohdy vyhrocen až do samotného maxima, aby to pochopil každý (tedy i ten největší tupec). Pokud čerpá tvůrce filmu z nějaké předlohy, je pro mne obtížnější skousnout jeho návrh zpracování, jež nemusí být v mých očích vždy ideální. Co pro jednoho je skvostem, pro druhého paskvilem. Zde nejde ani tak moc o to, jaký talent mají tvůrci, ale spíše o to, zda mi danou věc naservírují na zlatém tácu s poklopem, pod nímž se bude skvět pokrm samotných bohů, nebo na otlučeném špinavém talíři, kde se bude cosi hýbat. Proto je pro mě důležité právě zpracování - myšlenka příběhu.

V neposlední řadě zde hraje roli osobní kouzlo. Každý film musí mít své osobní kouzlo, které mne zaujme. Mělo by to být něco, co si s sebou nese každý tvůrce, herec, režisér, scénárista, kameraman a kdokoliv jiný z celého týmu, jenž se na filmu podílí. Mělo by to být něco navíc, něco extra, co nelze slovy ani popsat. Získat něco takového nejde jen tak ze dne na den. Chce to praxi, dlouhé hledání a obzvláště lásku ke své práci. Zde se pak pozná, zda film za něco stojí, nebo nikoliv. Jestli byl vytvořen s citem, nebo jenom na zakázku...

Abych to tedy shrnul. Film je pro mě komplexní záležitostí - od tvůrců, přes zpracování, po myšlenku, která je většinou v kompetenci scénáristů i režisérů a posléze tou kouzelnou přísadou, jež dělá celý recept tak výjimečným. Tím je mi film. To rozhoduje, zda je snímek svižný či loudavý, promyšlený nebo jednoduchý, jedinečný nebo plný klišé...