Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Čtení v mém dětství nebylo mou nejsilnější stránkou. Neustále jsem tápal a nebyl si v něm jist. Bylo pro mne něco jako španělskou vesnicí uprostřed oceánu - zcela nesmyslně záhadnou. Toužil jsem po něm, ale věděl jsem, že abych jej pochopil, nebude to jednoduché. Tehdy pro mě čtení znamenalo vstup do neznáma.

První knížky, jak už to tak u dětí často bývá, byly ilustrované. Často obrázky převládaly nad textem, což mi nikdy moc nevadilo. Obrázky jsem měl přeci jen radši, protože se snáze chápaly a člověk nad jejich významem nemusel dlouze přemýšlet. Lákadlem k tomu, abych četl dál, se mi tak staly právě ilustrace, a bylo prakticky jedno, zda šlo zrovna o knihu Letem světem nebo další knížky jako třeba Ferda Mravenec, O letadélku Káněti, Honzíkova cesta či Puf a Muf. Čtení se mi tedy jevilo jako překážka k tomu, abych se dostal k obrázkům. Od dítěte to bylo vcelku pochopitelné.

Ve třetí třídě základní školy přišel zlom, kdy obrázky skoro vymizely. Jen občasně se objevovaly jednou za pár stránek. I knížky v mém čteném repertoáru se pozměnily. Na scénu přišel Harry Potter, Lovci mamutů a Děti z Bullerbynu. Příběhy mi nyní nepřišly tak obtížné. Naopak, přímo jsem po nich dychtil. Především pak u Lovců mamutů, kdy jsem se strachoval o hlavní postavy, zda přežijí další zimu, nebo navždy zaniknou v toku dějin. V té době pro mne čtení znamenalo jakési sžití se s postavami.

Od druhého stupně základní školy byl pro mě klíčový charakter knih. Začala mne zajímat samotná struktura textu, příběh i autorem použitý způsob mluvy. Čtením románů jsem se inspiroval a pokoušel se vytvářet vlastní tvorbu, jež byla sice kostrbatá, ale měla jistý rys. Nebyla již vratká jako lávka přes říčku, nýbrž držela jako pevný most. Čtení mi v tomto bodě bylo pomocnou rukou.

Změny opět přišly až se střední školou. Zde jsem se zajímal především o to, co mi chtějí knihy sdělit a jaký mají vlastně význam. Proč a za jakým účelem byly sepsány. Každá kniha něco říkala, jen nebylo vždy lehké jí naslouchat, neboť někdy mluvila docela nezřetelným hlasem. Tak jsem pojal čtení jako šifrovaný dopis, který musel být čtenářem rozluštěn.

Dostávám se až do současných dnů, kdy čtu hlavně proto, že od knížky něco očekávám. Záměrně si vybírám, co čtu a neriskuji jako mnozí pouze podle zvučného jména nebo délky stran. Pokaždé si z četby odnáším nový pocit. Nemusí to být nutně pocit nově nabytých vědomostí. Můžou to být i emoce, jako jsou nechuť, pohrdání, strach, radost či dokonce euforie blaženosti.
Zkrátka a dobře, dnes se mi stalo čtení vyhledávaným produktem, bez něhož si život nedokážu představit. Čtení tedy pro mne znamená denním chléb, manu, která je mi univerzální stravou k tomu, abych mohl být plně spokojen a nasycen, neb bez ní bych postrádal značnou část sebe.