Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Již od útlého dětství mne bavilo psát. Nejprve to byly vymyšlené příběhy, které se zakládaly především na populárních seriálech, jež běžely zrovna v televizi. Tak se stalo, že se mnohdy moje povídky odehrávaly ve světě pokémonů, strážců vesmírů, Star Treku a jiných obdobných komerčních trháků. Filmy samozřejmě také nezůstaly pozadu, a tak jsem neopomíjel ani tematiku Star Wars, kde dominovali hlavně rytíři Jedi, nebo Pána prstenů.

Zajímavé bylo, že ačkoliv jsem své příběhy psal do tenoučkých sešitků, vždy mě bavilo v nich brouzdat a zažívat neustále dokola ta samá dobrodružství. Nezáleželo na tom, že byly klišé, nedokonalé, brakovitého charakteru a pokaždé napsané dětskou rukou. Měly v sobě kouzlo osobnosti, jež mne upoutalo a pomohlo mi zformulovat mou dětskou fantazii.

Právě filmografický průmysl mě přivedl ke psaní. Ačkoliv mnozí tvrdí, že ten od psané formy často odrazuje, v mém případě tomu bylo naopak. Tím, že mi prozradil význam toho, proč mne tak moc psaná forma baví, jsem mu za to velice vděčný. Díky němu vím, že svět fantazie je nekonečný a rozsáhlejší než samotný vesmír a pravidla v něm nikdy nemusí platit. Vždy nám hraje do karet a chová se slušně a patřičně tak, jak chceme my. V jednu chvíli je rebelem a v té druhé poslušným podřízeným. Sice jsem tuto informaci nedostal takto přímo, musel jsem se k ní dopracovat, ale aspoň mě k ní krůček po krůčku postrkával. Tehdy pro mne psaní znamenalo především vstup do neznámého světa.

Jak čas plynul, objevil jsem zákoutí knižních světů, které mi toho prozradily o sobě víc než filmy a seriály. Obohatily mě o slohovou složku a pomohly mi najít můj vlastní způsob vyjadřování na papíře. Především pak slovní zásoba se rozrostla a s ní se i mnohé cíle přiblížily a nezdály se již tak nemožné. V tuto chvíli jsem zatoužil po něčem větším a divočejším, než bylo pár stránek v sešitech, a tak jsem začal psát povídky, vyprávění, líčení a jiné slohové útvary na počítači, kde dostaly jakousi první pořádnou strukturu. Stále měly plno chyb, nebyly dokonalé, ale o to více byly své. Tak se stalo, že psaní u mne pojalo významu nekonečné kreativity. Ta však potřebovala ještě usměrnit. Stále totiž tápala a nevěděla kudy kam.

Zásadní zlom přišel až se střední školou. Zde jsem nepsal již příležitostně tak, jak jsem si umanul, ale poctivě každý den. Psal jsem delší příběhy na pokračování, a čím víc jsem se jim věnoval, tím lépe jsem poznával, jak pestré mohou být. Stačilo vždy pokaždé málo a příběh se mohl posunout do jiných sfér, než tomu nasvědčovalo. Zde jsem si oblíbil tvorbu postav, jejich jednotlivých charakterů, způsobu projevu a řešení mnohých situací svérázným způsobem. Přesto jsem cítil, že tomu stále něco chybí. V tomto bodě bylo pro mě psaní znovu nalezené kouzlo. Ne však v možnostech neznámého nekonečna a ani všestranné kreativity, ale v příležitosti dát příběhům vlastní duši a moc si dělat, co chtějí, na základě jejich charakterů. Psané příběhy tak byly pro mne hlavně o jejich postavách.

Poslední částí je stránka odborná. Nesčetně knih a psaných publikací mi dovolilo poznat, že existuje nespočetná variabilita, jak danou věc vytvořit. Přesto se mi zdálo, že se mě snaží postavit do jakési formy, jež mi nikdy moc nevyhovovala. Jednou byla těsná a podruhé zase moc velká. Vzal jsem si proto od každého trochu a stvořil si vlastní. Tak nastalo prozření, které mi jasně řeklo, proč vlastně píši. Psaní pro mne od samotného počátku znamenalo zábavu, avšak já si to neuvědomoval. Bral jsem to jako samozřejmost, jež se mi přeci musí naskytnout pokaždé, když si o ni řeknu. Netušil jsem, že pro onu zábavu jsem také musel něco udělat. Dnes je to zřejmé. A o to více jsem o tom přesvědčen.

Psaní je pro mě tak ve výsledku zábavou, výzvou, osobní ctižádostí, poznáním a snad i životem. Zkrátka a dobře, psaní je pro mne vším!