Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ohavné zaprášené místo a přitom v tak krásném městě. Dalo by se tu dělat tolik hezkých věcí. Třeba jen bezmyšlenkovitě chodit po louce na okraji města a sbírat květiny. Nechávat se unášet tou nádhernou vůní až do říše snů.

Ale na to jsem měla myslet dříve. Dříve, než jsem si dala tu první nezapomenutelnou dávku, která mi změnila celý život. Ale není to osud? Nezavinila jsem si to spíše sama svojí nedomýšlivostí a tehdejší dětskou hloupostí? Ach, byly by to krásné časy. Nebýt mojí matky. Vím, že to pro ni bylo složité po smrti mého otce. Dodnes si vzpomínám, kolik nocí probrečela. Doteď mám před očima, jak se vždy v noci ozýval řev až do nejvyšších pater našeho paneláku a já už věděla, že se vrací z hospody. Věděla jsem, že to bude zlé, až přijde domů. Že já a moje malá sestřička to odneseme s modřinami a šrámy na zádech. Ale kdybych o tom dříve někomu řekla místo toho, abych se obracela k drogám, nedalo by se jí pomoci? Když pomyslím na to, co se asi stalo s mojí sestřičkou... Tak ráda bych jí ještě pomohla. Byl to jediný člověk, na němž mi tak moc záleželo. Ona jediná tu zbyla. Malá a nevinná. Kéž bych to ještě mohla vrátit. Místo toho tu však ležím na nějaké staré ztrouchnivělé lavičce a vedle mě zoufale mňouká kočka, jež asi týden neviděla potravu.

Jak jsem se sem mohla dostat? Bylo to snad kvůli neshodám v rodině? Snažila jsem se na to takto zapomenout? Bylo by přece spousta jiných a určitě lepších řešení. Ale co ti ostatní lidé, kteří spadnou do toho samého pekla co já, ale přitom nemají problémy... Naivita dospívajících lidí, kteří nevidí, jaké mohou mít drogy následky. Vidí to všude kolem sebe a říkají si, že to musí také zkusit. Že to určitě musí být fajn. Je dobře, že novináři dávají na hlavní stránky časopisů a novin zfetované hvězdy? Ale takto přemýšlet mě nikdy předtím nenapadlo.

Teď už je však pozdě. Ležím na lavičce, o které nikdo neví, v náručí mám kočku, která už jen klidně mňouká a tiše umírám...