Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jak se k sobě vlastně chováme? A je na světě vůbec nějaká spravedlnost? I ten největší optimista se musí nad těmito otázkami pozastavit.

Utekla už dlouhá řádka let od chvil, kdy se lidé beztrestně stříleli na ulicích, kdy se černá barva pleti brala spíše jako handicap a lidé pro ni v bolestech umírali. Nyní se píše rok 2011, každý člověk může mít vlastní názor, může jít svobodně k volbám a nemusí se bát, že ho pro barvu pleti nepustí do autobusu. Ale je všechno tak ideální, jak se na první pohled zdá? Jakou vůbec má v dnešní době cenu lidský život?

I dnes se lidé zabíjí pro pár stokorun, okrádají jeden druhého a nemají žádné zábrany. S lidskou bezohledností se člověk setkává skoro denně. Ať už na silnicích, v ulicích nebo v dopravních prostředcích. Snad každý už viděl, kterak si radši lidé vedle sebe postaví tašku, než aby pustili sednout dalšího cestujícího. Anebo proč se chovat slušně ke věcem, které nejsou moje? Proč je nezničit, když já je neplatil, že?

Vyvíjí se technika, svět jde kupředu, ale lidé se k sobě stále chovají jako kdysi. Nebo snad hůř? Přibývá více zločinců, vraždy a loupeže jsou již na denním pořádku. A existuje tu nějaká spravedlnost? Copak několik let ve vězení vrátí lidský život? Kdo zaručí, že to ten pachatel neudělá znovu?

Žijeme ve světě plném zločinu, lží a podvodů. Lidé navzájem válčí, ať už kvůli penězům nebo víře. Rozdíly mezi lidmi jsou někdy až nepochopitelné. Co je pro někoho jen zanedbatelná věc, pro někoho může znamenat nový život. Mám pocit, že v dnešním světě nezáleží na tom, co umíme a dokážeme, ale na tom, kde jsme se narodili a jak vypadáme. Žádná spravedlnost není. Copak je snad spravedlivé, aby si někdo vzal život a ten, kdo tolik stojí o to žít, musí zemřít? Proč někdo touží celý život po dítěti a někdo jimi jen zaplňuje dětské domovy? Bude se to stále jen stupňovat? A dá se to vůbec nějak změnit?

To jsou otázky, na které si neumím odpovědět. Je totiž jen na nás, jaký příklad dáme dalším generacím my.