Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když jsem přemýšlela nad tím, o čem bude moje téma na slohovou práci, napadalo mě spousta věcí, o kterých by se dalo psát, ale nejvíce jsem se vracela ke slovu domov. Co to vlastně domov je? Má ho každý, nebo jen ten, kdo má štěstí? A je vůbec tak sladký, jak píší někteří autoři ve svých knihách? Určitě si teď říkáte: "Proč nad tím uvažuje? Vždyť domov má každý a má ho doma, kde jinde by také byl." Avšak stává se, že to tak nebývá, proto jsem se rozhodla o tom napsat.

Domov - slovo, při kterém si spousta lidí na světě představí zázemí, rodinu, lásku a štěstí. Ovšem tyto osoby to všechno mají a občas si toho ani neváží. Muži a ženy, kteří opouštějí rodiny kvůli někomu jinému nebo děti odcházející a tvrdící, že mají už po krk rodičů, a nakonec by se nejradši vrátily zase zpět; našla by se jistě ještě spousta věcí, proč se toto stává. Ale nemyslíte, že někdy je to zbytečné? Ničit vše krásné, za co by jiní dali všechno, co jim ještě zbylo. Například děti, které nemají rodinu, žijí už odmalička v dětském domově a čekají na to, jestli si je náhodou někdo nevezme. A když už k tomu dojde, přemýšlejí nad tím, jaké to tam bude, zda je budou mít rádi, a nakonec si stejně uvědomí, že jediné místo, kde byly šťastni je právě tam, odkud odchází. Ani si to člověk neuvědomí, ale každé dítě potřebuje lásku, a když mu ji nedají rodiče nebo příbuzní, tak dětský domov je pro ně záchranou. Koneckonců i děti z bohatých rodin občas nevědí, co to domov je. Ptáte se, jak jsem na to přišla? Asi takto - vezmete-li to kolem dokola, rodiče svým "miláčkům" dávají peníze, oni si najdou kamarády, většinou "průšviháře", a nové místo, kde mohou trávit svůj čas a dojdou k tomu, že našly novou rodinu i s novým domovem. A proč tohle všechno? Jen proto, že na ně rodiče nemají čas a nemohou jim dát vše, co potřebují. Nakonec, když si jich začnou více všímat, zjistí nemilé věci. Jakmile ve svých myšlenkách přejdu od dětí k dospělým, nacházím velmi podobný problém. Jsou zde tací, kteří jsou bohatí a mohou si dovolit vše, co je napadne. Občas podléhají různým závislostem. A pak je tu druhá skupina, a to bezdomovci. Tito lidé jsou závislí na cizí pomoci nebo na tom, co objeví. Rozdělujeme je na dvě skupiny: dobrovolní a nedobrovolní. Dobrovolní jsou ti, kteří tento styl života vyhledávají a kterým vyhovuje, ovšem nedobrovolní jsou jejich pravým opakem. Jenže společnost je hází do stejného pytle a odsuzuje, nicméně někteří za to, jak skončili, třeba ani nemohou. Stačí jen malá kapka neštěstí a z bohatého je rázem bezdomovec. Další "sladký domov" mají ženy alkoholiků, gamblerů a mužů, kteří je mlátí a nedají jim ani trochu lásky. Přesný příklad je v básni Teta od J.S.Machara, kde se žena stydí před dívkou a zapírá vše, co jí manžel prováděl. A přes tohle všechno tyto manželky odpouští a zůstávají ve svém milovaném domově.

Po tom všem, co jsem zde napsala, si říkám: "Je toto opravdu domov, sladký domov?
Ale ovšem. Každý máme přece jiné představy o tom, jak má vypadat. Já domov mám a jsem za něj vděčná. Občas si říkám (asi tak jako každý druhý v mém věku), už abych byla pryč, ale pak si uvědomím, že tu chci ještě být a strávit co nejvíce času s lidmi, které mám ráda. A nakonec bych chtěla říct, že ať už jste kdekoli, pořád je někdo, kdo vás má rád a nabízí vám krásný domov s vůní přívětivosti, bezpečí a lásky, do kterého se můžete vždy zase vrátit.