Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Slečno, moc mě mrzí, že Vám to musím říct, ale vhodného dárce stále nemáme. Je to otázka dní, možná měsíců. Žijte od této chvíle tak, jako by každý den byl tím posledním..."

Je pondělí, deset hodin ráno. Rodiče mě právě dovezli domů. Uléhám do své postele, ve svém pokoji. "Žijte od této chvíle tak, jako by každý den byl tím posledním." Ta věta mi zní v hlavě. Stále, dokola.

Tak dobře. Zvedám se a jdu do koupelny. Maluji si tvář, jako kdybych měla jít na ples. Představuji si, že jsem princezna a měla bych se líbit svému princi. Pak jdu zpět do pokoje a oblékám si hedvábné šaty. Není sice žádný ples, ale já mám dnes svůj den a možná je poslední, a tyto šaty mi sluší nejvíce.

Už nechci zapíjet prášky vodou v kelímku od Coca-Coly, už ne. Jdu do kuchyně a beru si ty nejhezčí křišťálové skleničky, co dostala mamka svatebním darem. Piji vodu, ale tvářím se, jako bych pila archivní víno. Pomalu vychutnávám každý doušek.
Po prášcích se mi udělalo lépe a tak zvedám telefon a objednávám si oběd. Dnes to nebude tmavý rohlík se sýrem, dnes si objednám kaviár.
Obědvám kaviár v plesových šatech, nalíčená jako na velký ples a den se zdá hned hezčí. Pouštím si televizi a dívám se na příhodný film s názvem "Než si pro nás přijde".
Tam se snaží oddálit smrt hezkými vzpomínkami. Jedou na nejvyšší horu světa, navštěvují krásné kraje. Ráda bych psala i o tomhle, ale není to v mých silách. Jsem ráda, když se zvládnu pohybovat po bytě.

Je to třeba poslední den. Poslední dvě desítky hodin. Holka, co s nimi uděláš? I když, neměla bych myslet jen na sebe. Beru sluchátko a volám. Volám své nejlepší kamarádce. Kamarádce, se kterou jsem kdysi chodila do školy, když jsem ještě mohla. Telefon zvoní, ale ona to nebere. Asi je ve škole, ale tohle je možná poslední příležitost mě slyšet. Jak je možné, že jsem promarnila svůj krátký život? Jak je možné, že jsem ji nechala plout životem samotnou? Volám opět a zvedá to. Málem bych ji po hlase ani nepoznala. Vzpomínáme na staré časy, smějeme se, omlouváme se jedna druhé, že jsme zapomněly.
Další hovor je dědovi. Děkuji mu za to, co mě naučil, že mě hlídal, když byli rodiče v práci, že mi dal základy slušného chování.
"Poslední telefon," říkám sice do sluchátka, ale nevytočila jsem předtím žádné číslo. Protože číslo do nebe nemám. Volám tam a ptám se, proč je svět tak nespravedlivý? Proč mi nedal šanci žít déle? Ale mé podvědomí zná odpovědi. Svět není nespravedlivý. To my lidé ho ničíme a šanci mi dal, ale já ji strávila v posteli. Teď je ale poslední den. Možná. Když mám ty šaty a nebesky krásný vzhled, uspořádám oslavu. Vyzdobím svůj pokoj a pozvu přátele.

Je večer. Přátelé se smějí a sedí kolem mé postele. Také mí rodiče. I dědu přivezli. Jsem obklopena svými blízkými. Mám se krásně. Žiji jako dřív. Na smrt jsem se připravila. Může mi zaklepat na dveře a já ji směle pustím dál.

Dívám se do skleničky se šumivým nápojem, a jak se bublinky ztrácejí, vidím před sebou svůj život. Asi jsem na řadě, ale ať mohu říci jediné: "Ano, svůj den jsem prožila naplno."
"Tak pojď," volám. "Kde jsi?" Ale není tu. Odpovědí je mi jen zvonící telefon, nebo pager? Ach ano, zvoní mi pager. To znamená, neodvažovala jsem se doufat, mají dárce. Na tváři mám sladký úsměv. Jsem na cestě do nemocnice...

A slibuji - tam nahoru, kam nemám číslo - že i kdybych měla žít dalších deset, dvacet let...slovo možná, později nebo příště už nikdo nenajde v mém slovníku. Odteď bude každý můj den výjimečný. Postarám se o to!