Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nevím, jestli je to těmi pomalými rytmy Michaela Bublého či snad neviditelnou silou mého podvědomí, ale byly dny, kdy mi bylo lépe. Jaro je za dveřmi, nebo si na jaro spíše hraje, ptáci zpívají, venku to voní novými dobrodružstvími, ale já sedím jako pecka doma. Chybí mi ta jistota, že nepůjdu ven a nevrátím se domů s prázdnou, že tam venku je něco, za co stojí tam jít.

Zrovna mi v uších zní píseň Home a já si říkám, kde je vlastně můj domov? Kde je ten pocit bezpečí, ten pocit, že je pro co žít, kde je ta nevinnost, která mě provázela v šestnácti letech? Kde jsou ty dny, kdy jsem se budila plná síly bez černých míst pod očima?

V těchto zvláštních dnech, kdy se uchyluji a obdivuji psaní slavných spisovatelů, kteří žili v dobách romantismu a psali o tragických láskách, přemýšlím, jestli jsem se opravdu nenarodila ve špatné době. Proč mám den za dnem tento pocit stálé silnější? Proč jsem se nenarodila v časech, kdy vše bylo lehčí, nebyli jsme obklopeni počítači, kdy lidé neřešili od samého počátku svého života, jak vypadají a s kým se baví, kdy bylo navazování přátelství snazší, kdy nebylo tolik nebezpečí? Má snad se mnou svět vyšší záměr? Jsem k něčemu předurčena, nebo budu žít svůj život s prázdným srdcem nenaplněným, smutným a opuštěným jako většina skvělých a in memoriam doceněných spisovatelů? Asi mě to baví vymýšlet ty věty, které by nikdo nikdy nevymyslel, hrát si s písmenky, cítit to citové zabarvení, elektronicky popisovat imaginární listy papíru...

A proč jsem obklopena lidmi, kteří - jak jsem se dneska dověděla - nechápou můj humor, ze "srandy" mě uráží a pak se diví, že skoro po čtyřech letech společného soužití v jedné třídě je nazvu tak, že jen všichni stojí s otevřenou pusou? Nebudu ta hloupá holka, co sebou nechá cloumat a nic na svoji obranu nedělá. Na to mám sama sebe ještě trošku ráda. Jak já se těším, až bude poslední zvonění, odejdu se vztyčenou hlavou pryč a už ty lidi nikdy nespatřím. Třeba se mi udělá lépe. Jen se bojím zítřků, že nepotkám tu náplň toho, co mě učiní šťastnou. Třeba lidé jako já mají zkrátka smůlu a jsou odsouzeni k věčné samotě. Třeba jsem v minulém životě udělala hroznou věc, za kterou v tomto i příštích životech mám pykat. Kdo ví? Já tomu nahoře do hlavy opravdu nevidím.
Možná že na druhou stranu jsou tady i ti, pro které stojí žít, ale já je do této doby pouze přehlížím. Zkusím otevřít oči. Buď najdu to uspokojení, nebo další zklamání, které s pár hrnky slz přečkám...