Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Narozením začíná náš život, už nad kolébkou nám možná nějaká vyšší síla přisoudila náš osud, jako to dělají sudičky v pohádkách. Někdo má být kadeřnicí, jiný doktorem nebo kuchařkou.
Když jsem chodila do školky, ráda jsem napodobovala povolání, hrála jsem si na prodavačku, na uklízečku. Maminka se mě ptávala, čím budu, až vyrostu a já každý týden odpověděla jinak. V těch letech jsem si vůbec nedokázala představit, co je to vůbec práce, jen jsem možná věděla, že až budu velká, budu muset nějakou práci vykonávat, abych uživila svou rodinu a měla se dobře.
Na základní škole následoval výběr našeho povolání. Snažila jsem se zajímat o různé školy v místě bydliště, ale i okolí. Každý se zajímal, zkrátka jsme postupně dospívali a vybírali. Vyslechla jsem spoustu názorů, kam bych měla jít, co zkusit, na co se zaměřit. Po dlouhém uvažování jsem si vybrala zdravotní školu, obor zdravotnický asistent. Když jsem podala přihlášku, ulevilo se mi, že mám výběr konečně za sebou. Slýchala jsem ovšem také názor: "Nechoď na tu školu, budeš akorát celý život dřít a dřít!" Já přesto po prázdninách na školu nastoupila.
První rok byl zajímavý a klidný. Přibylo sice více učení oproti základní škole, ale já postupovala dál do druhého ročníku a pak přišel ročník třetí a my nastupovali na praxi. Se spolužačkami jsme si říkaly, že konečně půjdeme do terénu a že vše, co jsme si vyzkoušely na figurínách v učebně, vyzkoušíme si nyní v reálu. Konečně píchneme někomu do podkoží inzulín, budeme se o lidi moci starat, pomáhat jim a podporovat je v jejich náročných životních situacích. Ovšem realita byla jiná. Byla jsem zklamaná z praxe, setkávala jsem se s takovými věcmi, které jsem nechtěla vidět, vůbec jsem netušila, jak psychicky náročná pro mě praxe bude. Pacienty, s nimiž jsem se setkávala, jsem často litovala, snažila jsem se jim zlepšovat pocity z jejich hospitalizace a přišlo mi, že má práce byla marná. Z praxe jsem často odcházela vyčerpaná, vše mě bolelo. Dále jsme nastoupili na souvislou praxi, která trvala celý měsíc. Zdálo se mi to nekonečné, nebavilo mě to, nesnášela jsem to ranní stávání...
Prázdniny se přehnaly jako voda a já hrdě nastupovala do posledního, maturitního ročníku, ze kterého jsem nebyla nadšená, když jsem se dozvěděla, že v nemocnici budu trávit 3 dny v týdnu. Vnitřně jsem protestovala, ale pak se nějak všechno zlomilo. Ne že bych tu práci měla radši, ale spíš jsem si uvědomila, že když už do této školy a na praxi musím chodit, tak ten čas plně využiji - začnu se více učit, zdokonalím své zdravotní dovednosti, naučím se nějaké nové fígle a budu to všechno dělat hlavně proto, abych dokázala odmaturovat, protože když dobře odmaturuji, nikdo mi již mé maturitní vysvědčení nikdy nevezme a já na sebe budu pyšná. Po maturitě můžu zkusit vysokou školu a vybrat si pečlivěji a rozumněji povolání, které po mě bude snad šťastnější volbou. Možná časem změním názor na mé vybrané povolání, určitě je rozdíl pracovat u lůžka nebo v ambulanci, ale o všem a o mém budoucím definitivním povolání rozhodne až budoucnost. Myslím si, že já jsem to s tímto výběrem povoláním moc nevyhrála. To by měl spíše dělat někdo, kdo k němu má větší vztah. Ne nadarmo se o práci zdravotních sester říká, že se jedná spíše o poslání než o povolání.

Co když ale někdo již napoprvé najde svou cestu, najde něco, čím by se chtěl zabývat celý život, udělá cokoliv, aby si svůj sen splnil? A pakliže ho ještě baví dále se ve vybraném oboru vzdělávat a miluje čas strávený ve své práci, pak opravdu vyhrál půlku života, a podobní lidé, jako jsem já, mu mohou jen závidět...
Doufám, že svou cestu také jednou najdu a celý život prožiji ve štěstí a se vší spokojeností.