Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Co si pod pojmem "krása" představujeme? Krásy přírody, světa, člověka? V každé z těchto oblastí se krása skrývá. Nádherný pohled na křišťálově čistou mořskou hladinu nebo na vzrostlý strom se silným stříbrným a hladkým kmenem. Pak můžeme také hodnotit krásu člověka. Dokonale nádherné črty tváře, štíhlá postava... Není to povrchní?

Představme si, že stojíme uprostřed lesa. Stojíme uprostřed rozlehlé buše a my z ní nemůžeme nikdy uniknout. Co uděláme? Máme na očích lípy, buky, duby a třešně. V každé z těchto skupin se najde nemocný nebo deformovaný strom. Jedna lípa špatně zakořenila, roste nakřivo a je závislá na opoře dalších vratkých stromů, bez kterých by vyjela ze země stejně tak jako ony bez ní. Mezi nádhernými buky se najde jeden, jenž neměl nikdy přístup k dostatečnému množství světla, vyšší stromy mu stínily, jeho kmen je tedy tenký a snadno může podlehnout sebemenšímu vánku. Dub roste na rozdíl od ostatních stromů svého druhu na malém ostrůvku uprostřed lesního jezírka. Stačí sebemenší vystoupání hladiny a on trpí, je v této potíži sám. Třešeň ve středu mýtinky nikdy ve svém životě nerozkvetla a kvést nikdy nebude. Jak je z toho zarmoucená, jak moc by si přála vypadat tak jako její rádoby kamarádky, jejichž barevné koruny musí mít na "očích".

Každý z těchto stromů má určitý defekt, degeneraci. Botanik by jednoznačně dal přednost krásně rostlému buku před tím, který nepřežije jakýkoliv slabší závan vzduchu. Jak to vidím já?

Může lípa za to, že vzešla ze špatné půdy? Copak si mohla vybírat kvalitu zeminy, dostala snad možnost si vybrat? A co zdravé a silné stromy, jejich koruny jsou nádherné, kouzelné, zpívá v nich tolik pestrobarevných pěvců. Posadíme se raději pod takový strom? Ano, přirozeně bychom to udělali. Ale uděláme to i s vědomím, že třešeň, která nikdy nepokvete, je vysazena námi samotnými? Zasadili jsme ji a opustíme ji? Posadíme se raději pod voňavé růžové koruny?

Barevní ptáci se mohou přetrhnout, aby si mohli vybudovat hnízdo ve větvích rozkošatěných zdravých lip, třešní, buků, dubů. Sednout si do korunky ošklivého buku odmítají, štítí se ho. Jak je mi líto toho stromku, je tak sám a nic o něj nejeví zájem. Pozoruji ale pár kulhajících drozdů. Žádají buk o místo na jeho větvičkách. Buk bez váhání svolí, zamilovaný pár si na něm postaví hnízdo a vychová v něm i svá mláďata. Ta pak k buku cítí pouto domova.

A co ti nádherní a zdraví pěvci? Jejich hašteření nebere konce, kolik z nich chce zaujmout poslední místa na rozkvetlých třešních či dubech. Mnozí se tam dostanou, ale ti, na které místo nezbylo, raději les opustí, než aby požádali vratkou lípu o milost. Ti ptáci, kteří si nyní staví hnízda ve větvích kvetoucích třešní, skáčou zlostí. Jeden krade druhému stavební materiál, jiný třeba barevnou třešeň přemlouvá k tomu, aby některé opeřence propustila, vyhodila je z objetí svých větví. Ta se mnohdy nechá ukecat a pár prakticky bez důvodu vyhodí. Co ta dvojice ptáčků cítí? Jak si zamilovali nádherné květy třešně, jak byli šťastní, že by mohli vychovat potomky, kteří by si ke květům přivoněli každé ráno. Vybrali si nádhernou třešeň, tak moc po ní toužili, ona je ale nijak za jejich lásku neocenila.

Vyhoštěný ptačí pár marně hledá přízeň u jiných čarovně krásných stromů, marně, marně, marně. Jak to? Oba jsou přece krásní, zdraví, čilí, mladí... Cožpak se pro ně nenajde jediné místo? Ze zoufalství zvažují získat místo na lípě. Jak se musejí přemáhat, aby ji požádali. Nakonec to udělají, ona je bez otálení přizve do svých křehkých větví a dvojice ptáků vybuduje hnízdo. Lípu si zamilují, ona si zamiluje je. Jak k takovému konci dospěli?

Pár kulhavých drozdů spokojeně žije na nemocném buku, pár krásných a mladých sojek bydlí v koruně slabé a vyčerpané lípy. Lípa jim přirostla k srdci, stejně tak oni jí. Je pro ně v tuto chvíli ještě vůbec podstatná nějaká fyzická krása?

Mám-li si tedy vybrat, pod který strom si sednu, vyberu si ten nejméně výrazný. Sednu si pod něho a budu naslouchat zamilovanému a upřímnému zpěvu kulhavých drozdů. Pak na chvíli přejdu k vedlejší lípě, jež bojuje o každou minutu setrvání v zemině. V její koruně nejsou nemocní drozdi, ale nádherní ptáci, které zrada a zoufalství donutila začít mít rád zdánlivě méněcenné. Jak šťastný je kulhající páreček drozdů, jejich lásku a spokojenost jim můžou všichni závidět.

Ptáci v korunách rozkvetlých třešní nenacházejí trvalou oporu, přízeň. Třešeň jim to nechce umožnit, nepřipouští si je, a když už ano, tak jen na krátkou dobu, poté se spřáhne s jiným, pro ni přitažlivějším ptačím párem.

Není pravidlem, že krásný strom je zlý a ten méně výrazný zase hodný. Není to pravidlo, někdy to může fungovat i opačně. Jde totiž o to, že žádný z těch namyšlených stromů nezažil skutečné zklamání. Pokud ho prožije, možná změní svůj názor na krásu, možná pro něj nebude krásný ten pěvec, jehož peří hraje všemi barvami, ale ten, který srdcem přiroste k jeho kůře. Pak je teprve strom opravdu šťasten, teprve pak začne vidět krásu ve všem, co jej má rádo bez podmínky, zdali je nádherný, nebo ošklivý.

***

Jsme lidi. Jsme lidi, kteří chodí po této planetě. Dýcháme stejný vzduch, pijeme stejnou vodu, chodíme po stejné půdě. Mezi sebou ale děláme velké rozdíly, mnohdy zcela bezdůvodně, bohužel.

Žena s rudými vlasy, štíhlýma nohama a andělskou tváří vlastní celé jedno moře. Jak nás láká voda tohoto moře. Dovolí-li nám vstoupit na širé moře, její moře, pak jsme nejspíš šťastní. Nač je nám ale zírat na hladinu, jež je sice křišťálově čistá, ale my o ní nevíme nic víc? Můžeme se ponořit, potopit se, plout ke dnu s nadějí, že narazíme na korály. Místo toho na nás bude číhat obrovský a hladový žralok. Proč nás nahnala do svých vod, které jsou ale velmi nebezpečné? Věděla předem, že nás ve vodě nenechá dlouho.

Potkáme opuštěnou holku, která je pohublá, slabá, neudrží v ručkách ani lžíci. Poté narazíme na kulatou ženu, jež hledí na vlastní moře. Sedí na skále a pozoruje prázdnou hladinu. Nikdo v ní neplave, nikdo se v ní nepotápí. Jak by byla ráda, kdyby se našel někdo, kdo by v jejím moři hrál důležitou roli, který by miloval to moře takové, jaké je.

My sami jsme se narodili v moři, sami jsme byli obklopeni lidmi, k nimž jsme měli kladný vztah, byť různý, ale vždy kladný. Pokud jsme náhodou o někoho z nich přišli, jsme zarmouceni. Jak se asi cítily ty dvě dámy, které ve svém moři nemají nikoho?

Sám jsem v životě měl možnost nahlédnout pod vodní hladinu někoho, kdo byl pro svůj zevnějšek odsuzován. Zatímco hladina byla poseta mrtvými chaluhami, na dně plavalo takové obrovské množství barevných korálových rybek různých tvarů, v jejichž víru jsem měl touhu ztratit se. Na toto moře nezapomenu nikdy, nemůžu.

Jsou tři hlavní typy lidí. Jedni nám nedovolí na své moře ani pohlédnout, zakryjí ho ledovým štítem. Druzí nás pustí až pod tu nádhernou hladinu, ale poté jsme rozcupováni čelistmi žraloka. A třetí typ lidí nám otevře hladinu oceánu, je jedno, zda je krásná, nebo ne. Pokud je hladina krásná, nevadí mi to, pokud je hladina ošklivá, nevadí mi to. Pakliže se na dně prohánějí žraloci, vadí mi to, tančí-li tam očkatí klauni, jsem šťastný.

A co naše moře? Moře, v němž jsme se narodili, chraňme ledem před těmi, kteří by do našich vod chtěli vpustit žraloky a otvírejme ho pro ty, kteří se chtějí v našich vodách koupat bez ustání. A pokud do našeho moře vstoupí osoba, pro kterou bychom byli schopni sami sebe obětovat, pak se nejspíš spojí dva oceány. Pletu se snad?

***

Krásu můžeme vnímat jako housenku. Na povrchu je to ošklivý chlupatý červ, který v sobě ale skrývá motýla. Pokud tuto housenku budeme krmit a pečovat o ni, brzy z ní vyletí nádherný motýl, v jehož sevření křídel bychom měli zůstat navždy.

Krása je jako moře. Hladina může být zakalená, ale dno hovoří jinak. Pestrobarevné korály žijí pro nás a my pro ně. Jaká je hladina nás opravdu nezajímá.

Krása může být klidně i jako květ lilie. Krásný z vrchu, krásný a nevinný uvnitř. Není ale důležité, jestli žijeme pro půvabnou lilii nebo pro zakalené moře. Pokud nám obojí dokáže nabídnout to, co od něj čekáme, pak zevnějšek nehraje žádnou roli. Přemýšleli jsme někdy, čím jsme my?

Podívejme se do zrcadla. Jsme mladí, nebo staří? Jsme krásní, nebo oškliví? Opravdu nám záleží na tom, jakou máme barvu vlasů, očí, jakou máme tvář? Krásní jsme tehdy, pokud nás jako krásné vidí naše okolí, krásní jsme tehdy, když naše duše těší duše druhých. Zahoďme zrcadlo a dívejme se na květiny, do vody a naslouchejme zpěvu ptáků. Dívejme se do tváře těch lidí, které máme upřímně rádi a kteří mají rádi upřímně i nás. Tito lidé jsou krásní vždy. Jsou-li krásní oni, jsme krásní i my, nebo se snad mýlím?