Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dnešní ráno nebude stejné jako to včerejší. To věděla už na začátku. Dobrovolně vstala a začala se připravovat na okolní svět a cestu k němu. Už to bylo zvláštní. Řekla si, že hodina bude stačit, dokonce i půlhodina. Skvěle. Nemusí pospíchat, a ještě může jít ten kousek pěšky. Ona totiž miluje procházky jen s hudbou rezonujíc v její lebce a mžouráním do sluníčka. Ráda potkává nové lidi a sleduje jejich zkrachovalé úsměvy, které značí velkou nerozhodnost. Vlastně to vystihuje i ji.

Šla vstříc tomu, co na ni čekalo už několik let. A ona to moc dobře věděla, přesto se nepřipravila. Ne dostatečně a následně toho taky litovala.

Koupila si cestou žvýkačky a trošku sebejistěji zazvonila na jeden dům. Sama ani nevěděla, zda to byl správný zvonek.
Čeká. Poměrně dlouho, ale nakonec slyší rachot klíčů a nejisté kroky. Dveře se otevírají - a ano, jsou to ty správné. Vejde dovnitř a ostýchavě se ptá kam, kudy a kde.
Opravdu pěkně vyzdobený pokoj, ale jeho třesoucí se ruce nelze přehlédnout. A úsměv. Ten úsměv. Skrývá to největší Tajemství, které ona ví už od začátku. To Tajemství. Má to zapotřebí? Být tam? Poslouchat ho? Nechat mu zničit poslední naději? Měl by to už přeci pochopit. Jednou to skončit musí. A když ne teď, tak kdy?

Bolí ji to, každou chvíli se jí hrnou slzy do očí, jak poslouchá, co to dokázala napáchat za zlo. Jak dokáže ubližovat. S čistým svědomím. Mrzí ji to, ale co s tím má teď dělat? Už od začátku věděla, jak by to mohla napravit, ale neměla k tomu příležitost. Ta chemie tam chyběla, a proto na tom vše ztroskotalo. A on ne a ne to pochopit...

"Musím odejít," vypadne z ní najednou, když ho úpěnlivě poslouchá, jak jí vyznává své city, které ona již dávno zná a už dávno ví, že je neopětuje. Zpytuje své svědomí, protože tohle je definitivní konec, jenž ho srazí do ještě hlubších temnot.
Zvedne se a nechává ho za sebou sedět. Poznal to, že odchází. V jeho očích se něco změnilo, vyprchala ta naděje.

Věří v něj, věří mu. Doufá, že to zvládne, protože ona už zlomila tolik srdcí a tolikrát bylo zlomeno to její, že je z ní necitelná bestie hlídající podsvětí s ostatními zly. Doufá, že to jednou pochopí a odpustí.
"Tak sbohem."
"Sbohem."

Už po pár krocích venku za zabouchnutými dveřmi se jí podlamují kolena. Bohužel výjimečně ne do rytmu písní. Špatně se jí dýchá a každou chvíli se jí zatmí před očima. Má co dělat, aby došla domů. Jediné, co ji na chvíli vyléčilo, bylo přivítání těch chlupatých zrůdiček, jež na ni doma nečekaně naskákaly. Za ně byla v ten moment nejradši.