Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

A co děti? Tuto otázku jsem slyšela za mého života už několikrát a je vtipné, že mi byla položena i stejně starými nebo dokonce mladšími dospěláky, než jsem já. Tak proč bych na ni měla odpovídat? Je mi teprve 16 let a určitě není v mém seznamu tajných přání (a zřejmě ani nikdy nebude), abych tradičně rozšiřovala rod a tím ještě zvýšila už takhle nadměrnou populaci naší planety. Není tomu tak i proto, že jsem zatím jen člověk neschopný osamostatnit se od rodičů, natož aby vychovával děti. Opravdu nevím, proč mi jsou kladeny takové otázky, nad nimiž je zbytečné v současnosti přemýšlet, protože nevím, jak se k nim budu stavět za pár let.

Rozhodně netoužím mít ve svém denním plánu zahrnuty i různé aktivity způsobené dětskou přítomností. Například ještě nechci namísto poslechu své oblíbené hudby slýchávat vřeštící stvoření, dožadující se neustále něčí pozornosti, ať už kvůli jeho tělesným potřebám, nebo proto, že chce upozornit na svou existenci a říct nám tím: "Já jsem taky člověk!"
Nebo bych byla celkem nerada, kdybych zjistila, že má můj potomek geny jen po mně. Neustále bych se v něm viděla jako ta, která mu to všechno způsobila, a on by mi to pak jistě celý život vyčítal. To by bylo radosti... Co kdyby po mně, chudák, zdědil všechny špatné vlastnosti, které by se pak ještě umocnily mou výchovou? "Děti musejí snášet hloupostí dospělých, dokud nejsou dost veliké, aby je opakovaly." Ne, to je pro mě moc velké sousto, moc velká zodpovědnost, jejíž následky bych si nechtěla brát na svědomí.

Můj názor a rozhodnutí k tomu zůstat v budoucnu bez závazků ještě upevnila rodinná sešlost, na kterou přišli rodiče minulé generace a hemžilo se to tam malými dětmi, kterých bylo snad víc než včel v úlu. Ze začátku vše probíhalo klidně, až na nějaké hrající si a povykující děti u bazénu, trampolíny či pískoviště. V průběhu oslavy postupně děti začínaly víc a víc zlobit, až to někdy vyvrcholilo v křik těch nejmenších a utlačovaných, kterých si bezstarostní rodiče zaměstnaní popíjením a pojídáním všeho, co jim bylo nabídnuto, vůbec nevšímali. Dívala jsem se na tyto názorné příklady rodinné idylky s odstupem a zavřenou pusou a nevěděla, jestli mám litovat dřív nevinné děti nebo jejich rodiče, kteří si nemohou ani chvíli odpočinout od stálého dožadování pozornosti jejich milovaných ratolestí. Ale na druhou stranu, "kdo dal život dítěti, stává se jeho dlužníkem."
Ovšem to nejhorší z oslavy mělo teprve přijít. Večer, když jsme u venkovního stolu povečeřeli a užuž jsme se chtěli uložit ke spánku do stanů, začala hlasitá scéna, jak se malý syn doprošoval podnapilého otce, aby ho šel dovnitř uspat. Po chvíli si to ale zase rozmyslel, protože chtěl jít spát ven do stanu. Po další chvíli se vše opakovalo znovu a během večera otec s matkou dělali vše, co jejich synáček chtěl. Tuto scénu jsem nepozorovala, ale pouze poslouchala, protože nesnesitelný řev toho dítěte se rozléhal po celé veliké zahradě, takže jsem vše dokonale slyšela, i když náš stan stál až úplně vzadu. Celou noc kvůli němu nikdo nespal. Nechci obviňovat rodiče ze zanedbání výchovy nebo přílišného plnění všeho, co si ten malý usmyslí, ale docela obdivuji jejich trpělivost. Já bych to snášet nemohla. Mě by už dávno vezli záchrannou službou z důsledku nervového a psychického zhroucení.

Proto moje motto zní: "Láska bez dětí je lepší než děti bez lásky."