Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsou všude, všude kolem nás - lháři! Zprvu si jich ani nevšimnete. Drobná blondýnka s milým úsměvem ve tváři, brunatný chlapík s otékajícími prsty, malý rošták s upatlanou tváří od bláta. Nemají žádný společný symbol - jako třeba uřiznutý malíček u nohy, nevybočují z řady nápadně barvenými vlasy a nejspíš je potkáváte ve vašem každodenním životě. Také je možné, že tím lhářem jste vy...nebo já. Ale odkud kam vlastně sahá hranice, kdy se můžu za lhářku považovat? Jsem lhářka? A když ano, tak proč vlastně?
Začalo to jednoho podzimního dne, kdy jsem vstoupila do tohoto, pro mne tehdy neznámého světa. Byla jsem neposkvrněná - něco jako "tabula rasa". A teď jsem tady a patřím mezi ně - "klub lhářů". Není to tak dávno, kdy jsem měla obuté své dětské střevíčky a s nechápavým kroucením hlavy a naivním pohledem odsuzovala všechny ty televizní postavy, které se snažily z různých situací vybruslit pomocí přetvářky, překrucováním anebo dokonce bezostyšným lhaním. A najednou jsem stejná jako oni, jako všichni lidé. Pravda, mé lži jsou buď milosrdné či nepatrné v porovnání s jinými, ale rozhodně se neřídím heslem o tom, že lež má krátké nohy. Ba naopak. Někdy až příliš dlouhé.
Mým největším strašákem jsou slova jako zloba nebo násilí, těžko říct, jak moc intimní s nimi lež má vztah. Ale vím, že na rozdíl od nich není lež vždy jen synonymem špatnosti. Vždyť i dnešní psychologové tvrdí, že pravda občas bývá na škodu a někdy není špatné některá fakta zamaskovat. A já se řídím radou chytřejších. Někdy.
Otázkou však zůstává, zda-li nejsem jen obětí dnešní deformované společnosti, typickým portrétem ulhaného člověka dnešní doby, který nemůže vzdorovat nátlaku okolí a kopíruje již zajeté koleje, co se lhaní týče.
Péťa Bajza z Bylo nás pět, jenž pravdomluvností zrovna nevynikal, Superman alias Clark Kent a jeho dva protínající se životy, který s prostorem ke lhaní také určitě problémy neměl a v neposlední řadě doktor Plzák s jeho heslem "zatloukat, zatloukat, zatloukat". Podobné příběhy se mi formulovaly před očima během života, kdy jsem o "světě lhaní" neměla ani potuchy. Teď bych možná mohla říct, tak co po mně můžete vlastně chtít, když lhaní bylo denní kaší již v dávných dobách a postupně mi byly její lekce servírovány? Tohle je verze ale podle mého hloupá, naivní a alibistická.
Tahám za sebou jako ostatní břímě odpovědnosti. Jako vyspělá osobnost musím vědět, kde jsou mé hranice, jaké důsledky má mé jednání. Ale holá pravdomluvnost je podle mého výsadou hloupých. Ne vždy si můžeme dovolit říct pravdu. Vždyť lež je i někdy nástrojem taktnosti nebo třeba diplomacie. Lžu z nutnosti, ke svému prospěchu, ze strachu, z úcty. Je tolik důvodů, variant jak a v jaké míře lhát.
Špatné není lhát, ale důvody, které nás k tomu vedou, špatné je lhaním ubližovat, špatné je být "lhářem z povolání" a špatné je lhaním žít. Možná že dnešní společnost nedeformuje nás, ale my za celá staletí zdeformovali ji. Musíme hrát podle scénáře, jenž za tu dlouhou dobu lidstvo napsalo a jehož součástí lež je. Potlačit občas své svědomí a prizpůsobit se situaci. Život je pro mnohé z nás divadlo. Tak nasaďme si masky a pojďme hrát...