Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• zamyšlení s prvky vypravování

Jako obyčejně sedím u svého stolu a houpu se na mé židli, s kytarou v ruce se snažím naučit jednu skladbu. Po chvíli odložím kytaru a přemýšlím co dál? Co vlastně budu dělat? Je mi 15 a já sedím doma na zadku a nudím se! Proč? To je má otázka! Proč? Vždyť bych měl být s kamarádem a lítat venku! Ale já ne, já sedím doma, buď za počítačem nebo za knížkou, anebo jak už jsem řekl s kytarou! Chtěl bych jít ven, dokud je hezky, dokud nepřijde studená zlá zima, ale co venku, mě to venku samotného nebaví! Tak to je začarovaný kruh!

Vytáhnu mobil a prohlížím seznam, jestli tam není někdo, komu bych napsal - je, vždy tam někdo je, neboť já mám hodně přátel, kamarádů, kamarádíčků. Leč většinu nepočítám mezi své přátele, neboť se s nimi tolik nebavím. Mám samozřejmě také pár nejlepších, nejbližších přátel: Michala, Romana, Pavla, Báru, Verču i Áju, se kterou jsem se však nebavil už ani nepamatuji, asi o prázdninách... Právě jim ze všech nejvíce věřím, jich si nejvíce vážím, jsou to oni, mí skuteční přátelé, před kterými nemusím nic předstírat nebo hrát, jsem rád, že je mám. Ale proč bych je otravoval svojí nudou, svými starostmi, když oni se určitě skvěle baví?

No nic, beru klíče, mobil a jdu ven, beru své sotva jedoucí kolo a jedu na most. Most, pod kterým protéká řeka, řeka Bystřice. Sednu na zábradlí a koukám do vody. Voda teče nevázaně na lidské city, obavy, starosti a trápení. Je jí úplně jedno, že nad ní sedím a koukám na ni a že se trápím! Ne, není to nudou, je to něčím jiným. Asi si nikdo neuvědomuje, když mě o hodinách nebo mimo ně slyší říkat něco velmi vtipného či komického, že si tím vlastně kompenzuji svoji samotu a tichost, které mě ničí a požírají zevnitř, zaživa! Častokrát jsem si říkal, že bych se měl někomu svěřit, několikrát jsem o to usiloval u osob, u kterých jsem si byl jistý, že mi naslouchají, ale vždy jsem se mýlil; nakonec mě i s mými starostmi poslali někam, ne doslovně, neboť by to tak neřekli, leč podvědomě, nebo jinými způsoby! Nikdy bych se takto nesvěřil kamarádovi, vždyť se ode mne očekává, že bude sranda a zábava. S takovými starostmi se kamarádovi nelze svěřit, ale své přítelkyni ano. Protože kdo ti je bližší než ten, koho objímáš a cítíš se jeho součástí? Kdo? Nikdo! Jen ona tě může politovat, ona tě může utišit a pak je dobře. Já tuto možnost měl, častokrát ji ale nevyužil. A teď už nemám žádnou šanci, žádnou možnost. Tak tam na tom mostě sedím na zábradlí a koukám na vodu, přemýšlím o životě. Najednou se voda rozevře a já uvidím tu hroznou krásu. Vstanu, postavím se na zábradlí a skočím do rozevřené vody, skočím do krásy, do bezstarostného žití, žádné starosti ani strasti, jen klid... Voda se za mnou zase uzavřela a já se stal její součástí, koukám s ní na ty lidi se svými starostmi, jak shlížejí na vodu, která pod nimi utíká a já s ní...