Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Mnozí lidé považují maturitu za jakýsi pomyslný milník, co označuje naše přijetí do řad dospělých, jiní za vyvrcholení celkového studia, při němž mohou ukázat své skutečné schopnosti, které dokázali přijmout, naučit se anebo alespoň zlepšit. Najdou se však i tací, jež ji nenávidí, neboť ji považují za největší z nočních můr, při které se učitelé mstí za léta, kdy vás museli trpět zpoza řad lavic. Co je tedy na tom pravdy?

Abych řekl pravdu, ani já jsem se na maturitu netěšil. Ne proto, že bych se bál písemné části, protože tu jsem měl už při generální zkoušce v malíku, ale kvůli ústní zkoušce. Co bylo na tom nejhorší, moje jméno se na seznamu ocitlo jako poslední, tudíž jsem měl tu smůlu, že jsem maturoval až v závěrečný den. Někdo by mohl podotknout, že to není smůla, ale štěstí, avšak to neví, jaký to byl stres čekat až do posledního okamžiku, kdy už všichni radostně odmaturovali, smáli se, veselili a radovali, zatímco vy jste seděli pořád za vypracovanými otázkami a marně se učili poslední řádky, které vám ne a ne zalézt do hlavy.

Proto jsem byl vcelku mile překvapen, když jsem pod veškerým vypětím psychických sil, kdy my nescházelo mnoho k tomu, abych se zřítil v mdlobách k zemi, zasedl za stůl, kde jsem měl pár minut na přípravu. Nejprve to byla angličtina, při níž jsem si vylosoval téma, ke kterému jsem toho moc nevěděl, a proto se většina skládala především z improvizace, kterou jsem nakonec úspěšně zvládl.

Co mne ale u toho nejvíce překvapilo, byla vstřícnost samotných učitelů. Zdálo se, jako kdyby věděli, že to pro mne není nijak lehké před nimi a komisařem sedět, a proto se mi snažili vyjít - v rámci svých možností - vstříc. Působili mile, přátelsky, snažili se co nejsrozumitelněji formulovat otázky či je případně pokládat ještě odlišným způsobem, pozorně poslouchali, nechávali dostatečně velký prostor na odpovědi a pokaždé na konci řekli, jak to zhruba vidí.

I celý zbytek "ústních" se táhl ve stejném duchu. Spolužáci, co maturovali ve stejný den jako já, byli taky nervózní, ale snažili se to zakrýt prostřednictvím humoru, což bylo pro nás pro všechny velice vítané. Dokonce i věční mrzouti nebyli tak protivní.

Abych to tedy shrnul, moje maturitní zkouška nebyla trnitou cestou peklem, ale vcelku příjemným zážitkem, jehož konec mi sice přinesl radost a především ze mne odpadl stres, přesto bych se ji nebál absolvovat znova. Necítil jsem se nijak víc dospěle po tom, co jsem ji absolvoval, než jak tomu bylo předtím, avšak litoval jsem, že ony zážitky, co mne až k ní dovedly, nemohu prožít znova a vrátit se tak na úplný začátek v čase. Možná právě to byla ona "dospělost".

Mimochodem, co jsem se ptal svých známých na jiných školách, tak je to prakticky obdobné. Proto není důvod k panice a především paranoii, že by vás chtěli učitelé jakkoliv potopit, nebo dokonce zesměšnit. Myslím si, že spíš budou rádi, že se vás konečně zbaví. Jediné, na co nemůžete být připraveni, je komisař z cizí školy, protože nikdy nevíte, co to bude za člověka.

A na závěr jedno známé rčení: "Připravenému štěstí přeje."