Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když se blížil konec deváté třídy a kvapně se přibližovaly i přijímací zkoušky na střední školu, musel jsem se rozhodnout, jak bych si představoval můj budoucí život a především zaměstnání. Pravda, byla tu možnost jít prostě na "gympl", ale... Co kdybych potom nepokračoval dál?
Nakonec jsem se rozhodl, že by mě mohlo zajímat strojírenství...

První věc, jíž nás profesoři na nové škole začali "strašit", byla ona všemi dobře pamatovaná zkouška dospělosti - maturita.

Celé, nyní už téměř čtyři roky, jsem jaksi bez větších problémů proplouval a o závěrečnou zkoušku se příliš nezajímal. 'Vždyť je to za dlouho...' říkal jsem si často. Ale co se nestalo, nyní sedím zde u počítače, zírám do obrazovky a přemýšlím, jak to se mnou vlastně u té zkoušky dospělosti dopadne.

Poslední dobou, pokaždé když pomyslím na školu, se mi do mysli prodírají otázky typu: Zvládnu to? Dokážu se na vše úspěšně připravit? Dokážu ze sebe před porotou dostat alespoň pár souvislých vět? Vzápětí si ale pro utěšení odpovídám: 'Přece jsem na školu úplně nekašlal, to nebude žádný problém.' Ale jak už jsem slyšel z mnoha stran, nikde není psáno, že vše se vždy povede. "Druhá šance" je sice hezká věc, ale s tou první ji srovnávat nelze. Navíc to, že jsem měl po celou dobu studia jakžtakž dobré známky, nemusí nutně znamenat, že obdobně dopadnu u maturity. Samozřejmě, do závěrečné známky by se měl promítnout můj postoj ke studiu za celou jeho dobu, neměl bych na to ale spoléhat a raději se pořádně připravit. Jenže nikdy jsem se na nic příliš nepřipravoval, a proto to moc dobře ani neumím; nepotřeboval jsem to. Jak už jsem naznačil, prakticky vždy jsem spoléhal na to, že to prostě nějak dopadne a já proklouznu vším maximálně s odřenými zády. O to větší bych si nyní měl dát pozor, abych nedošel k již zavřeným dveřím, které nedokážu otevřít.
Jakým způsobem bych se měl tedy připravovat? Kdy mám začít? Měl bych si dopodrobna připravovat všechny okruhy, nebo je to jen ztráta času? S podobnými otázkami jsem se nikdy dříve nepotýkal, tudíž ani pořádně nevím, jak si na ně odpovědět. Nejlepší by bylo se zeptat, ale koho? Příprava je myslím dosti individuální záležitost, a proto bych se neměl příliš spoléhat na rady ostatních a udělat, co sám uznám za vhodné. Pokud to udělám špatně, následky na sebe nenechají dlouho čekat. Teď už je pozdě na rozhodování a velké přemýšlení, měl bych konečně začít něco dělat a nenechat se přistihnout nepřipraven...
Myslím, že nejsem zdaleka jediný, který v této době podobnými myšlenkovými bouřemi prochází, či procházel.

Ve spojitosti s maturitou mě napadá další důležitá otázka: Co budu dělat potom? V tomto bodě se většinou zaseknu a začnu myslet na něco jiného. Napadne mě totiž, že klikatá cestička mého budoucího života je plná stínů a já ve tmě nevidím vlastní ruce, natož abych na rozcestí viděl, kterým směrem se mám vydat. Ano, už na základní škole jsem se přece rozhodl, že půjdu na školu, kterou navštěvuji a budu se zvoleným oborem snad i v budoucnu živit. Za ty čtyři roky jsem ale nabral pár zkušeností, ona životní cestička se klikatí stále víc a já jsem si čím dál tím méně jistý, zda odbočím správně a nespadnu do díry, kterou mi podlý život kdovíkde vykopal. Pomalu si začínám uvědomovat, že život opravdu nelze prožit s růžovými brýlemi a zdaleka ne všechno za mě rozhodnou jiní. Říká se přece "Jak si usteleš, tak si lehneš", že?

Maturita není nazývána zkouškou dospělosti jen tak pro nic za nic. Není to jen několik minut strávených u tabule před komisí, je to ověření reálných schopností a hlavně ambicí každého studenta. Všichni, kteří se před tabuli dostanou, mají na to, aby tuto zkoušku zvládli. Ovšem je už jen na nich, jak moc je pro ně důležité taky něčeho v životě dosáhnout, čehož je právě maturita odrazovým můstkem.