Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zamyslím-li se nad otázkou, jaký je můj div světa, napadne mě spousta věcí, činností, míst a osob, ale žádný z těch mnoha nápadů nemám ráda natolik, abych o něm mohla psát jako o mém divu světa. Tudíž jsem bez nápadu.

Při odvrácení očí od papíru a pohledu do třídy vidím, jak většina spolužáků vypisuje své propisky a plní prázdné řádky v sešitě. Jsem zoufalá. Jako vždy, když se mi něco nedaří, propadám na malou chvilku panice s pocitem, že jsem asi jediná úplně hloupá a nedokážu ze sebe vymáčknout jedno primitivní téma na slohovou práci. Při opětovaném zamyšlení mě napadají znovu ty stejné, nepoužitelné věci.
Doba plyne a já stále nemám ani jeden malinký nepatrný nápad. Jako by se ve mně něco naschvál zaseklo. A pak jsem se najednou probrala. Zčistajasna mi to cvrnklo do nosu. Jak jsem mohla zapomenout? Jak jsem jen mohla přemýšlet? Jak jsem jen mohla? Jak? Najednou jako bych úplně ožila a zároveň byla v šoku z toho, že jsem si to neuvědomila mnohem, mnohem dřív. Vždyť je to přece tak jednoduché...

Kdykoli ho někde vidím, hned se za ním rozběhnu, přitisknu jej do náručí a řeknu: "Já ho chci!" Mamka ihned kroutí očima a vzápětí počítá obsah své peněženky, protože ví, že bez něj nebudu šťastná, a tak mi ho musí koupit jako dárek. Samozřejmě že nemusí, ale ví, že mi tím udělá moc velkou radost.
Je se mnou úplně všude, a pokaždé v jiném provedení. Hned ráno po probuzení ho vidím jako tapetu na mém telefonu a na polštáři. Ve škole mi visí ve skříňce na mém rozvrhu hodin a ve třídě ho vždy vytáhnu z batohu v podobě penálu, přívěsku, propisky, ořezávátka, tužky, pravítka nebo gumy. Jeho podobizna samozřejmě nesmí chybět ani na mé nástěnce v pokoji, na bloku a v žákovské knížce. V mém pokoji také visí velký plakát s ním, na stole jsou s psací podložkou stále položené jeho samolepky a na polici stojí malinká figurka z Kinder vajíčka. Byla by velká chyba, kdyby mi netvořilo také pozadí v počítači či ikonu na ICQ.
Když někdy doma náhodou nevím co dělat a nudím se, hned mě napadá možnost, při které ho opět uvidím. Váhám, zda si pustit film "Prasátko a jeho velký příběh" nebo si zahrát hru "Prasátko a jeho velký piknik". S tímto problémem si vždy lámu hlavu několik desítek minut, a tak mám hned o zábavu postaráno.
Samozřejmě nesmím opomenout našich několik společných fotek na serveru libimseti.cz a také na lide.cz. Moc rádo se totiž fotí a cestuje. Jezdí se mnou vždy, když někam jedu, ať už jde o rodinnou dovolenou nebo jen jarní prázdniny u mé sestry. Kvůli cestování jsem mu také přenechala jedno moje malé tričko, přece jen není stále krásné, slunné počasí.
Když jsem unavená a jdu spát, vezmu ho k sobě pod peřinu a přitisknu se k němu. Je velmi měkké, takže se o něj můžu krásně opřít. Hned se mi usíná líp. Kamarádi a blízcí vědí, že pokud mi chtějí udělat radost, mají mi koupit něco s ním. Tím určitě nic nezkazí, a to věděl i kamarád, který mi dal k narozeninám velikou osušku, kde bylo přes celou plochu právě ono.
K Vánocům mi jich Ježíšek nadělil hned šest a já jsem byla štěstím bez sebe.

Život bez něj si zkrátka nedokážu vůbec představit. Ale vůbec. Jsem na něm závislá a nevzdám se ho. Přestože nesnáším růžovou barvu, tak jeho jsem si oblíbila hned. Ostatní lidé si myslí, že má rádo jen své kamarády, například medvídka Pů nebo starého osla Ijáčka, ale tak to není, má rádo mě. A já mám ráda jeho. Mám ho strašně moc ráda. Mám ho mnohem radši než některé lidi. Myslím, že ho nejspíš miluji.
Je pro mě úplně vším, je to můj div světa. Moje malé růžové prasátko.