Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Baroko - umělecko-kulturní směr, jenž následoval po temné době gotiky a předcházel stylu rokoka či později klasicismu. Pro někoho jedno z nejoblíbenějších období naší minulosti, které se ale druhému nemusí zamlouvat vůbec.

Mám-li se vyjádřit o této oblasti kultury, nevystačím si s pouhou jednou větou, že se mi baroko vůbec nelíbí, nebo naopak že tento přelom sedmnáctého a poloviny osmnáctého století miluji. Takto to zkrátka nejde u žádného odvětví činnosti člověka, stejně tomu je i u baroka. Můžete mít rádi gotické melodie, současně si libovat v architektuře sedmnáctého století i se zájmem číst třeba meziválečnou literaturu. Poté nelze jednoduše sdělit, který styl preferujete.
Avšak tato práce má být o něčem jiném, ryze o baroku a mém názoru na tuto dobu.

Pokud bych si měla vystačit opravdu jen s málo slovy, označím barokní sloh za nadčasový, ohromující či fascinující, ale na druhé straně také okázalý, zbytečně velkolepý a přespříliš nábožensky zaměřený. V širším pohledu bych poukázala na charakteristické rysy, které mne doslova nadchly či naopak nechaly naprosto chladnou, bez zájmu.

Když se řekne hudební baroko, vybaví se snad naprosté většině posluchačů Bach, Vivaldi nebo Händel. Všichni tito velikáni bezesporu oplývali velkým nadáním. Nicméně fakt, že jejich díla vstoupila do historie a oslovují obecenstvo i po tolika stoletích, neznamená, že se nutně musí zalíbit všem.
Stejně jako není nasnadě dát celému období jednu jedinou nálepku, nelze jen a pouze vzít Bachova díla a říci: "Poslouchám Bacha!" Ne že by to nebyla pravda, ale jen málokdo má v oblibě celých sto procent skladeb daného autora.
Já osobně jsem si oblíbila naprostou klasiku tohoto člověka - Toccata a Fuga D moll (Toccata and Fugue in D minor) či snad, jako hráč na klavír, jeho nejrůznější etudy a Dobře temperovaný klavír (The Well-Tempered Clavier / Das Wohltemperierte Klavier). U Vivaldiho nemohu nezmínit Čtvero ročních dob (The Four Seasons / Le quattro stagioni) komponovaných pro českého hraběte Morzina.

Ptáte-li se proč, odpověď není nijak složitá. Mám dojem, že monumentálnost některých děl je naprosto vynucená, zbytečná. Ano, dozajista to je ohromný pocit vejít do vysokého chrámu, kterým se nesou těžké a úderné tóny nějaké z Bachových skladeb. Avšak všeho moc škodí...

Pokud dostanu na výběr mezi "profláknutou" Bachovou Mší H moll (Mass in B minor / Messe H-moll) a autorem, jenž se mírně vymykal baroknímu pojetí hudby - Domenicem Zipolim a jeho Suitou G moll (Suite in G minor), zvolím možnost druhou. Zipoli totiž dokázal přenést kousek gotiky i do nalinkovaných pravidel baroka. Jistě, i Bach prováděl jisté výjimky mezi tím, co by se mělo psát do not, a tím, co psal on. Za zmínku stojí kupříkladu jeho celá skladba v jedné tónině končící tóninou opačnou...

Není všechno zlato, co se třpytí... Toto přísloví, zdá se mi, platí v baroku dvojnásob. Na jednu stranu se vše snaží ubohého člověka naprosto ohromit, nadchnout, poukázat na moc víry v Boha, ale občas se snaha vymkne kontrole. Raději si poslechnu průměrnou gotickou skladbu, než propracované, mírně kýčovité barokní snažení skladatelů.

Stejně snadná volba ovšem není, co se týče barokního malířství a stavitelství. Popravdě řečeno nepatří výtvarné a architektonické prvky použité v této době k tomu, co bych sama vyhledávala. Díky šerosvitu sice obraz získá temné zabarvení poukazující na pocity člověka zmítaného válkami, avšak při dnešním pohledu na plátně vidím - tedy spíše díky tmavým barvám nevidím nic, co by mne, člověka dvacátého prvního století, natolik oslovilo. Než baroko je mi milejší renesanční umění stavitelů navracející se k léty prověřené antice.

Shrnutím všech pro a proti let 1600-1750 podávám stručný obrázek o mém názoru na baroko. Své oblíbené kousky objevím především v hudbě, užiji si pohled na několik staveb, ale naprosto mne neoslovilo malířství této doby ruku v ruce se sochařstvím...