Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ať už nad tím chci přemýšlet, nebo ne, stejně budu jednoho dne donucen položit si otázku: "Jaký bude můj syn?" Teď mě to ještě nečeká, protože jsem příliš mladý, ale čas běží a roky plynou. Přiznám se, že občas myšlenkami zabrousím do části mysli s názvem rodina. Je v ní moje žena/přítelkyně, dcera, syn a další blízcí. Ale nás nyní zajímá syn...

Bude mě mít rád? Budu pro něj dobrým otcem? Bude sršet krásou a zdravím? Milióny otázek, jenže žádné odpovědi zatím nepřicházejí. Vím, krása a bohatství nejsou v životě to nejdůležitější, ale přeci na nich někdy záleží.
Nakonec tyto otázky nejsou až tak důležité - důležitější je, jestli se s partnerkou budeme mít po finanční stránce dobře a jestli syna dokážeme zabezpečit a zahrnout láskou. Protože je to právě láska, bez níž by život nefungoval tak, jak by měl.
A pak přicházejí starosti. Věřím, že začátky budou velmi těžké, ale zvládnout se dá vše. Když říkám starosti, nemyslím tím, že mám strach, jak budu učit syna smrkat nebo chodit na toaletu, mám tím na mysli, až začne odporovat, být drzý, začne růst do puberty - zda tohle jeho chování budeme s partnerkou zvládat. Zkušení rodiče říkají: "Toho se neboj, my jsme se taky báli, a tak hrozné to nebylo." Jenže já se domnívám, že každé dítě se je odlišné, že všechny nejsou stejné, na všechny nemůže platit jedna zásada... Na druhou stranu, se všemi starostmi přicházejí i radosti - jaký budu mít asi pohled ve tváři, až synovo první slovo bude "táta"? To se mi úsměv rozzáří a všechny starosti hned opadnou. A takových radostí ještě bude! Proto se rád držím přísloví: "Vzdát se je horší než být poslední."

A tak vše raději nechám být a ještě chvilku si budu užívat života, protože až to přijde, tak to přijde. A já budu připraven!