Popravdě řečeno, můj vztah k pěnezům je katastrofální, neušetřím ani korunu. Sotva mám trochu víc peněz, ihned se najde něco, co stojí za koupení. Ale pojďme si to vzít pěkně od začátku...
Jako malého mě peníze naprosto fascinovali. První "peníze" jsem vlastnil, když mě a sestře koupila babička na Vánoce takové ty napodobeniny peněz pro děti. Doma jsme pro sebe vynalezli hru "Na obchody". V čem spočívala? Každý (já a sestra, později se přidaly i sestřenky) jsme si zabrali nějaké území, posbírali jsme harampádí, co nám pod ruku přišlo, a pak už jen stačilo zvolit lákavou cenu. Později jsme zjistli, že trh je tímto druhem zboží přesycen, a proto bylo zapotřebí novinek. Začali jsme vyrábět obálky, deníčky, bloky, plakáty, odznaky, peněženky a mnoho dalších užitečných předmětů z papíru. A jelikož zrovna byly hitem Pokémoni, Digimoni a Harry Potter, stále častěji se motivem stával Pikachu, Charizard, Rakeťáci či Harry Potter, Albus Brumbál, jizva ve tvaru blesku a bazilišek. Ovšem postupem času i tyto převratné produkty naší práce zevšedněly a doba si žádala modernizaci. Začaly tedy vznikat hotely, restaurace, kadeřnictví, prádelny, úklidové čety, pošty, banky a mnoho dalších institucí. Tato hra nás neuvěřitelně bavila, ale co naplat, my jsme vyrostli...
Moji rodičové mi příliš peněz nedávali, poprvé (alespoň doufám, že to bylo poprvé, protože si na toto období mého života příliš nevzpomínám) jsem od nich dostal tři koruny na školní mléko. Mléko mi zachutnalo a oni mě začali pravidelně každý týden obšťastňovat patnácti korunami, což stačilo na dvě mléka, která byla v prodeji dvakrát týdně, jednu müsli tyčinku, jež se vydávala jednou týdně, a na jednoho lipánka s příchutí vanilky, který jsem si mohl zakoupit také jednou za týden. Kdykoli jsem si chtěl něco pořídit, musel jsem rodiče poprosit a pokud to uznali za vhodné, dali mi na konktétní věc přesný počet penízků.
Kapesné jsem poprvé obdržel asi ve třetí nebo čtvrté třídě. Ze začátku jsem si mince schovával do takové plastové pokladničky na zámek, kterou mi kdysi věnoval Ježíšek pod stromeček. Ale příliš dlouho tam nepobyly - jednou jsem si chtěl koupit nové fixky, jindy čokoládu nebo puzzle. Naprostý šok jsem utrpěl, když jsem na pouť dostal od babičky pět set korun českých. Tolik peněz jsem ještě snad nikdy neviděl. A také jsme je dlouho nevlastnil, jelikož jsem se na pouti trošku "rozšoupl". Později jsem toho samozřejmě litoval a vyčítal jsem si, jak jsem hloupý, že si nic neschovám na horší časy. Ani poté jsem se příliš nezlepšil - dokonce jsem byl ochotný platit autobus za to, že mě svezl z náměstí ke škole jen pro to, abych si mohl déle přispat. Stejně na tom byla sestra. Ale má největší slabost byla v obchodech s potravinami. Tam jsem nakupoval čokolády, oplatky, mražené pizzy, buchty s mákem, kukuřičné lupínky, brambůrky, kofolu, bonbóny či konzervovaný ananas. Vše mi chutnalo a všeho jsem měl málo. Později, poté co mamka nalezla odpadkový koš plný pestrobarevných obalů, mi rodiče poněkud utáhli řeťaz. A naprosto nejnižší kapesné jsem dostával v devítce, jelikož se platilo cvičení z matematiky, českého jazyku, katology středních škol atd. I přes tyto ztráty jsem devátý ročník na základní škole přežil... No, popravdě jsem to málem nepřežil, když se naši dozvědeli, že nebudu dělat přijímací zkoušky a přesto platili "přípravky".
A přišly prázdiny a rodiče mi pořizovali výbavu na střední školu. Ta obsahovala sadu nožů, kuchařské oblečení, oblečení na obsluhu, učebnice a další potřeby. Prázdniny bohužel utekly rychleji, než bych si přál a já si to štrádoval do své nové třídy. Spolu s tím začalo i mé finanční vytížení - cesta do Meziříčí a zpět mě vyšla na 28 Kč a rodičové mi dávali peníze na týdenní dopravu se slovy: "Tady máš kapesné." Ale zase musím říct, že občas byli štědří, takže to bylo celkem vyrovnáno.
Když jsem se dozvěděl, že jako studenti Hotelové školy si musíme přes prázdniny odpracovat minimálně 20 dní, žačal jsem s kamarádkami Hankou a Renčou shánět nějaký ten "flek". Nic se ale nedařilo - ani v Křižanově, ani v Meziříčí. Pak Renča přišla s návrhem, že bychom mohli zkusit McDonald's a že všechno zařídí, jelikož tam pracuje její teta. Sice jsme příliš nevěřili, že by nás přijali všechny tři, ale štěstí stálo tentokrát při nás, všichni jsme podepsali pracovní smlouvu a 1. června jsme s obavami nastoupili do našeho prvního zaměstnání. Hned první den jsme zjistili, že to vůbec není tak strašné, jak jsme čekali, ba dokonce že nás to baví. S tímto tempem jsem na začátku července obdržel svoji historicky první výplatu a já přímo kypěl radostí.
Jelikož vlastním tak trochu povícero domácích mazlíčků - kocoura Šišina, křečka zlatého Pearl, křečíka džungarského Skřítka, morče Dory, zakrslé králice Ednu a její dceru Lanzu, osmáky degu Jingellse a Bellu, kteří čekali potomstvo, a činčily Jesse a Leslie - rozhodl jsem se, že jim udělám alespoň jednou za rok radost. S tímto poselstvím jsem druhý den vyrazil do meziříčského zverimexu. Nakupoval jsem jen to nejduležitější - nové napáječky, které měly nahradit ty, jež tekly, ovesné vločky, kukuřičné vločky, hrachové vločky, směs pro nejrůznější hlodavce, tyčinky na kousání, nový domek, který měl nahradit ten rozkousaný, konzervy Whiskas junior s kuřecím masem, rybím masem, hovězím masem a na ochutnání masové taštičky s krůtím masem a jehněčím masem, a také rajčatovou šťávu pro budoucí maminku Bellu. Pak jsem musel platit kocourovu operaci kýly, ošetření činčilí amputované končetiny a ostříhání králičích drápů. A potom jsem si ještě koupil něco nového na sebe, jelikož jsme se chystali do Chorvatska. No, první výplata byla fuč a já se už neuvěřitelně těšil na tu druhou...
Tu jsem až tak neinvestoval. Pouze jsem doplnil zásoby krmiva, pořídil si novou knížku - Húrinovy děti od Tolkiena, kredit a sem tam něco pro sebe. Zbytek zůstal na účtě. A takto se to již opakuje, i když peněz na účtě ubylo, jelikož si pořizuji fotoaparát. Ale zjistlil jsem, že bez výplaty se prostě dnes neobejdu - je to pro mě taková jistota a světélko v temné budoucnosti...
Takže jak bych zhodnotil svůj vztah k penězům? Asi takhle... Uvědomuji si, jakou mají peníze hodnotu, ale často na to zapomínám. Myslím si ovšem, že je dokáži utratit za celkem rozumné věci, a navíc teď už tolik neutracím jako dříve. Snad mi to zůstane...
S penězi úzce souvisí i majetek, protože bez financí si žádný ani nepořídíš. Můžete sice (jako já) využívat Vánoce, narozeniny a svátek k navýšení svého majetku, ale to není to pravé ořechové... Nemůžete totiž říci, že je to doopravdy vaše za tvrdě vydělané peníze. I přes tento pocit se počet předmětů v mém vlastnictví rok od roku rozrůstá. Musím si to přiznat - bez rodiny bych se neobešel. Rodina (přesněji řečeno jen někteří její členové jako je babička a teta) je něco, na co se mohu kdykoli obrátit s téměř jakýmkoli problémem - když potřebuji půjčit peníze, poradit s matematikou, napéct zákusky, přepálit DVD, zavést na nádraží... Vážím si toho natolik, že to ani slovy nemohu popsat. Ale zpět k majetku!
V tomto ohledu jsem mnohem praktičtější než s penězi. To, co dostanu, nebo co si - nedej bože - koupím, opatruji jako oko v hlavě, ale zároveň se to snažím co nejvíc využít ve svůj prospěch. Doopravdy nesnáším, když někomu půjčím jednu ze svých oblíbených knih a on mi ji vráti mastnou v polorozpadlém stavu - to mám vždy chuť zabíjet. A taky si různé "užitečné" věci porůznu schovávám - staré referáty ze základní školy, vršky od piva se soutěží, která už před rokem skončila, staré noviny, malé oblečení a jiné.
Naprosto nechápu ty z nás (lidstva), kteří ničí školní majetek a celé to komentují větami typu: "No a co, není to moje." Jim by se určitě taky nelíbilo, kdyby jim někdo rozbil stůl, chodil po pokoji ve špinavých botech apod. A nejen školní majetek - vysklená oklna, grafity na nových fasádách, ohnuté dopravní značky... Mohl bych tu být do večera a stejně bych vše nevyjmenoval. Lidé by si měli konečně uvědomit, že tímto chováním si řežou větev, na které sedí...
A také jsou tu zvířata. Když si koupíte psa, je to sice váš majetek, ale zároveň je to živá bytost, která také cítí bolest, smutek a radost. Proto byste se o svůj "majetek" měli starat tak, jak byste si vy přáli, aby bylo postaráno o vás. Netýrejte ty němé tváře, ony si to nezaslouží...
Takže abych to shrnul: Peněz i majetku si vážím (nebo si to alespoň myslím) a znamenají pro mě mnoho - ale není to všechno! Jsou i důležitější věci, jako je láska, rodina, přátelství. A celé bych to ukončil větou: Nejcennější majetek je život a ten si za peníze nekoupíš...
