Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jaký mám život? Tuto otázku si kladu poměrně často a vlastně nikdy jsem se nad ní pořádně nezamyslela. Když jsem měla špatnou náladu, život stál za nic, a když dobrou, život byl úžasný. Jak je to ale doopravdy? Musí se nechat, že lepší dětství jsem si nemohla přát, všechno bylo dokonalé jako v pohádce bez konce. Tato pohádka ale skončila a bohužel ne nejlépe. Moji rodiče se rozvedli. Nemohu tu napsat, co cítím, ani na co teď myslím, nevím, jaká použít slova. Jako by mi všechno vypadlo z hlavy, dokáži zde akorát napsat, jak ráda vzpomínám, kdykoliv jsem sama. Vzpomínám na to, jak jsme byli všichni pohromadě a i když bylo škaredé počasí, i když nám zrovna něco nevyšlo, byli jsme všichni šťastní. Smáli jsme se, nic nám nechybělo, vůbec nic. A pak jednoho dne jsem sešla dolů, šťastná jako obvykle, nevěděla jsem, co je to smutek. Krůček po krůčku jsem scházela dolů a čím jsem byla blíže, tím hlasitěji jsem slyšela rozhovor rodičů.

"Ano, budu šťastný, až odsud konečně vypadnu, od tebe!"
Tato věta mi zní v hlavě dodnes. Nemůžu na to zapomenout. Nechápu se - mnoho dětí, které mají rodiče od sebe, je v pořádku, žádné následky... Ale já? Já se s tím nemohu smířit. Stále nad tím přemýšlím. Vím, proč to tak je! V každé rodině rozchod pomůže, ale u nás? U nás se to tím akorát zhoršilo. Předtím to bylo krásné a teď? Otec žije sám, stále za ním musíme jezdit, protože je mu smutno, pořád pomlouvá mámu, která si to rozhodně nezaslouží! Máma se z toho nemůže vzpamatovat, je ve finanční tísni, nikoho nemá, jenom mě a mého bratra. Mám pár hrozných vzpomínek a bojím se, že jich bude stále více a více!

Jednou za deštivé noci jsem ležela u babičky, maminky od taťky, všude hřměly blesky, padaly kroupy a foukal silný vítr a já byla hrozně unavená. Táta přišel pozdě v noci od nějakého kamaráda, podíval se na mě a na bratra, dělala jsem, že spím, abych na něj potom vybafla, ale když to viděl, řekl babičce: "Ale, ale, děcka už spí, to jsem si nemyslel." Chvíli si povídali, až došli k tématu, jak jsme zde spokojení: "Myslím, že jsou zde hrozně spokojení, taky že děláme, co můžeme, a oni si to uvědomují, uvědomují si, že jsem nic neudělal, a to i když mě ta svině pomlouvá... Potvrdil mi to jeden kamarád, svině jedna hnusná, nic nedokáže, je upnutá na svou matku, měla by se vzpamatovat, nedivím se, že nikoho nemá!"
Možná vám to přijde normální, ale mě to hrozně mrzelo, toto si máma určitě nezaslouží! Přišla jsem dolů, že se najím, měla jsem hlad a vtom jsem tam spatřila mamku, jak leží a brečí na zemi. Nevěděla jsem, co mám dělat. Stála jsem tam, když máma vstávala, schovala jsem se za gauč a dívala se na ni. Vstala, vypadala hrozně, byla rozmazaná, kruhy pod očima, vzala vázu a práskla s ní o zem. Pak odešla a já vylezla ze své skrýše, dívala jsem se na ty střepy a brečela, potichu jsem brečela. Šla jsem ke stolu a uviděla mobil, byl zapnutý a byla na něm nějaká zpráva: účetní zůstatek na účtu je... Zhrozila jsem se, vyběhla nahoru do pokoje a tam zůstala a nehýbala se.

Jedli jsme, byla jsem spokojená, smáli jsme se, ale vtom začala máma brečet a děda na ni zařval, ať už toho nechá. Začali se hádat a babička se rozbrečela a utekla pryč. Bratr odešel a já se na to taky nechtěla dívat, nechtěla jsem to ani slyšet, jenomže jsem nemohla odejít od stolu. Hádali se, uráželi se a mně to bylo hrozně líto, jenže jsem nemohla nic dělat, jenom je poslouchat.

Jednoho dne jsem se s mámou taky trochu pohádala, bývá to tak, hlavu jsem si z toho nějak moc nelámala. Jenže jsem sešla dolů a uslyšela bratra, jak se s ní baví.
"Počkej, až si jednou najdeš dívku, oženíš se a budete mít holčičku a z ní vyroste druhá Pavlína," řekla mu tehdy, a on na to: "Prosím tě, nestraš, to se nestane, takové děcko bych vykopl okamžitě na ulici." Dál už jsem neposlouchala, nechtěla jsem, rozbrečela jsem se a přemýšlela. Vždyť já nemůžu pro mámu nic udělat, nemohu jí finančně pomoci. Jsem pro ni asi jedině zátěží...

Dál už vám nic vyprávět nebudu, nechci! Můj život není dokonalý, ale někdy je krásný, občas ponurý, ovšem někdy zažiji hnusné chvíle, na něž bych ráda zapomněla, avšak nejde to. Tyto a pár dalších vzpomínek budu mít v hlavě do mé smrti, je to jako noční můra!
Je to tak. Ještěže je můj život jinak hezký, prostě úplně normální...