Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Není lehké se nad sebou zamyslet a přemýšlet, co děláme dobře a co špatně. Kritika je pro mě doopravdy těžká, zvlášť, když ji člověk má hledat na sobě samém. Upřímně, kdo si dokáže před ostatními naplno poukázat na svoje špatnosti, kdo se kritizuje před svými vrstevníky a tím se shazuje? Nikdo! Proto se určitě nebudu popisovat přesně podle norem, možná že ten, kdo to bude číst, to nebude chápat, jak se můžu takhle vykreslovat...nedivím se, protože to ani nejde. Vždyť sama sebe vidím jen z jedné strany, a to přes moje oči, zevnitř, uzamčená ve vlastním těle.

Moje osobnost podle ostatních spadá někam mezi flegmatiky a sangviniky, tak proč si to sama sobě vymlouvat, budu jim věřit, stejně to sama na sobě nepoznám. Možná že to tak je, možná že ne...nevidím sama do sebe, nevím, co vlastně ke komu cítím, nevím, co sama chci...jsem nerozhodná, ale jak se jedná o něco "velkého", tak se rozhodnu, i když s obtížemi; někdy dobře, jindy špatně, ale kdo vlastně ví, co znamená ono dobře a ono špatně, že? Vždy tvrdím, že to může dopadnout ještě hůř. Každý to zná, vybere si podle sebe správně a po pár špatnostech přemýšlí, jak by to dopadlo, kdyby si vybral pravý opak.

Rodiče mi odmalinka tvrdili, že jsem "vyčůraná a všemi mastmi mazaná", a proto se ve světě neztratím a budu to mít v životě mnohem lehčí než moje sestra, která je mým úplným opakem. Nakonec to může být úplně jinak, protože já se bojím jít do neznáma, aniž bych neměla za sebou někoho, kdo mně pomůže, kdo mi bude dělat oporu.

Snažím koukat na ostatní spíš tak, aby zanikaly jejich špatné vlastnosti, i když se občas nechám skrytě přemluvit ostatními, abych dělala opak toho, co vlastně není vůbec dobré, a co tady tvrdím, se mi nezamlouvá. Tím myslím to, že se s lidmi nezačnu vůbec bavit a začnu si k nim tak trochu stavět zeď. Lidé jsou rozdílní od přírody, snaží se být sami sebou - na výjimky, které to nemají v hlavě v pořádku a hrají si na něco, čím vůbec nejsou - občas se k sobě dostanou tak rozdílné povahy, že jen člověk kroutí hlavou, jak si ti dva mohou tak dobře rozumět, když si pomalu nemají o čem povídat, vždyť nemají společné zájmy. Ovšem pak mě vždy přesvědčí to, že lidé nemůžu soudit jen podle toho, že si s nimi občas prohodím pár slov o tom, jak se mají a kam jdou... Třeba zrovna to, co dělá ten druhý, je zrovna jediné, co jim v životě chybí, ale nemají se k tomu jak dostat a prostřednictvím jiných mají možnost dělat konečně to, za co by u ostatních byli nulami. Neznám je, a proto je nechápu, jenže nejde ostatní pochopit, dokud se vám nestane to samé, v čem žijí, jak musejí jednat...což je nemožné, protože každý má jen svůj vlastní život a každý si ho taky žije originálně. Nikde na světě nejsou dva lidé, kteří by každou hodinu dělali to samé, jednali stejně, měli stejné přátelé...

Proto by bylo nejlepší, kdyby na svět nevyšla ta slova, která se snaží utěšit jen ustrašené, uplakané, či nešťastné oči - CHÁPU TĚ, ROZUMÍM TI - tyhle slova jsou to nejhorší pro někoho, kdo to má pěkně srovnané a jen zrovna neví jak dál. Proč se snažíme lidi utěšovat, když to nemá smysl, stejně tu těžkou chvíli budou muset přetrvat sami a tímhle si jen ostatní snažíme přikovat víc k srdci. Podle jednoho rčení - "Každý dokáže snášet neštěstí druhých" - by se tomu měli všichni vyvarovat, ne jen slovy utěšovat, ale pomoci a pokusit se to vyřešit, nebo aspoň nechat toho člověka o samotě; někdy to pomůže, někdy přes tvrdohlavost ne, ale je to lepší než mu věšet na nos jen slova, která mu nijak nepomůžou. Je to tvrdé, avšak nejlepší zkouška do života.

Došla jsem k závěru, že se nepřestanu chovat nikdy tak, jak se chovám, že budu pořád stejná, že se nezměním, i když to nikdy není tak jisté, protože vždy se můžu nějakým nedorozuměním dostat k někomu, kdo se mě pokusí zkazit, možná, že se mu to podaří, ale pak se nad sebou zamyslím a budu přemýšlet, proč to dělám, skončím s tím a budu pokračovat ve svých starých dobrých kolejích. A už teď vím, že sama sebe nikdy nepoznám, protože se nikdy se mnou nesetkám, nebudu vidět, co dělám a nedělám. Tím pádem nikdy nepochopím podstatu tohoto nadpisu a nikdy nepochopím ani ostatní!