Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• zamyšlení/příp. dopis

Nejkrásnější na světě nejsou věci, ale chvíle, okamžiky a vteřiny. A ty nejkrásnější se člověku stávají, aniž by si to uvědomil. Snad s postupem času, když se ohlédne zpět, si uvědomí, jak vlastně žil a jaký jeho život měl smysl. Proč má člověk pocit, jako by měl celý život klapky na očích? Pocit štěstí je vzácný, málokdo ho pozná a málokdo si ho umí vážit. Vím to, moc dobře to vím.

Je to přesně rok. Tenkrát jsem si myslela, že mi patří celý svět. To se člověku stává, když je mu sedmnáct. Měla jsem všechno, co jsem mohla potřebovat. A nejen to. Byla jsem šťastná. Měla jsem Tebe. Byl jsi pro mě vším, netoužila jsem po ničem jiném než po Tvé blízkosti. Všechny ty vzpomínky...není vůbec jednoduché si je vybavit. Jsou ukryté za černou clonou nových myšlenek. Ano, černých jako uhel. Všechno hezké jednou končí právě proto, aby něco nového mohlo začít. Lepšího, nebo horšího? Myšlenek, které dávno pohřbily mou lásku v zapomnění. Smrt - ale právě po ní si člověk uvědomí, co vlastně měl. Ne, je příliš pozdě!

První pusa, první dotyky...ty okamžiky, jen Ty a já, vystřídaly lesknoucí se oči plné slz. Slz slaných, které se snaží vzít s sebou všechno to trápení. Nemůže se jim to podařit, malé střípky vždycky zůstanou uloženy hodně hluboko. Hluboko v nás, hluboko ve mně, pořád je tam cítím... Proč se člověk trápí? Aby věděl, že žije. A žije proto, aby se trápil. Aby jednou mohlo být líp. Neustálý kolotoč, ze kterého není úniku. Chtěla jsem z toho kolotoče vystoupit, ale nešlo to. Příliš jsem Tě milovala. Celý svět byl pro mě jen Ty a já, my dva. Všechno ostatní jakoby pro mě ztratilo smysl. Neexistuje nic horšího než dávat svůj osud do rukou jiných a já jej celý vložila do rukou Tvých, tolik jsem Ti věřila. Když jsme byli spolu, svět kolem nás změnil barvy, vzduch, který jsem dýchala, neobsahoval kyslík. Vždyť já bych za Tebe i dýchala! A Ty sis toho nedokázal vážit.

Mám zmatek sama v sobě, nedokážu se soustředit. Černá a bílá, noc a den. Takový můj život byl, je a bude. Stejně jako mé myšlenky. Miluji Tě a přitom Tě nenávidím, tak moc nenávidím... Tolik jsi mi ublížil a tolik jsi mi toho dal. Nikdy nezapomenu, jak něžně jsi mě hladil po vlasech, díval se na mě upřímnýma očima, nebo když jsme jen tak v noci koukali na noční oblohu plnou hvězd a hledali tu naši. Ale také když jsi mi stíral slzy, které se jako malé perličky kutálely po mé tváři. Později už to nebyly jen perličky, ale velké perly, ve kterých bylo ukryto všechno to utrpení, všechna bolest. Pro lásku se musí trpět a za štěstí bojovat. Dnes už to vím. Ale dodnes nevím, jestli jsem Tě vůbec chtěla potkat. Někteří lidé vstoupí do života jiných, aby z něj zase odešli. Stejně jako Ty. Děkuji. Za ty chvíle, kdy jsem byla prostě...prostě šťastná. Chci mít všechno, ale nevím, co to to všechno je. Chci žít lepší život, ale nevím o co lepší. Snad příště, doufám...