Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• nejblíže k zamyšlení

Tak a je to tady zas, cítím, jak mi slané slzy stékají po mé tváři a jak se mi svírá srdce úzkostí a bolestí láskou k Němu. Chodíme spolu už téměř půl roku a stále mi připadá, že mě bere jen jako pouhou "kamarádku".

Chvíle strávené s ním jsem řadila vždy jako ty nejštastnější a nejkrásnější, ale jednoho dne člověk zjistí, že tyto chvilky jsou pomíjivé a zůstanou po nich jen vzpomínky, jež v nás vyvolávají pouze další emoční stavy. Je to jako začarovaný kruh, z něhož není cesty ven. Můžeš se snažit myslet na něco jiného, ale vždycky skončíš u představy, "jaké by to asi mohlo být, kdybych se víc snažila..."

Často přemýšlím nad minulostí a vybavuji si, jak mě dokázal každým svým dotykem, polibkem nebo byť jen pouhým slovem potěšit. Tehdy mělo všechno tohle nepřekonatelnou váhu. V současnosti cítím jen prázdnou, nezaplněnou a dalo by se říct že i mrtvou mezeru ve svém srdci, kterou toužím opět zaplnit tou nádhernou letní láskou, jež se jako voda úderem zimy proměnila v ledový, časem pomalu ale jistě tající rampouch. Nesčetněkrát jsem se již přistihla při tom, jak sleduji po ulici zamilované páry a v duchu jim závidím jejich vzájemnou lásku, která z nich na první pohled srší.

I když si to sám možná neuvědomuje, strašně mě tím vším, co dělá, ubližuje. Dřív jsem v jeho kouzelných očích viděla lásku, jenže dnes se v nich nemůžu vyznat. Jako kdybych se podívala do vesmíru, kde všechny naše společné zážitky, láska a porozumění padly do hluboké bezedné černé díry a nedokáží se dostat zpět. Ano, člověk má okolo sebe mnoho přátel, kteří ho mají rádi a nedali by ho za nic na světě, avšak v některých okamžicích toužíš, aby tě někdo doopravdy a bezhlavě miloval...