Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedna hodina v noci, sedím na křesle u našeho rodinného krbu, opřený o levý loket, v dlani sevřenou sklenku bílého. Proč tu jsem? Jaký to má smysl, proč popíjím sklenku za sklenkou, jako by flaška vína, na kterou ke krbu zaníceně hledím, byla bezedná... Avšak není, a proč vlastně? Proč není bezedná jako to, co mi denně ukrádá teplo krve?
Jako bych i teď cítil, zde u plamenů, chlad, jenž mi prostupuje celým tělem, působíc mi bolest. Hlavou mi projíždí nůž, zraňuje ale více než běžná bodná rána, protože tu ránu nezpůsobila studená čepel. Ano ty, zrovna ty! Říkáš, že jsi mi neublížil, tvá dýka to nebyla, ale lžeš sám sobě, tak proč stejnou hořkou čepel lži bodáš i do mě? Lžeš mi ráno, každý tvůj nádech při našem prvním setkání lhal, vím to. Vše, co tvá prohnilá ústa vyřknou, je lež, a v noci? Když se mnou sdílíš jedno lože, bereš teplo mého já, na oplátku nedáváš nic a myslíš si, že těmi dvěma slovy "lásky", o kterých nevíš vůbec nic, mi vrátíš to, co jsem dal já tobě? Hladíš mě po tváři, cítím tvou lásku, ale ve skutečnosti mi lžeš vším, co vykonáš. Není to láska! Je to chtíč! A co nenávist, cožpak by ji člověk nedokázal potlačit jen proto, aby dosáhl toho kýženého, o co se třeba i celý život snaží? Snažil jsi se mi lhát celý život, tak proč ne ještě chvilku, nikdy se ti to nedařilo, nedal jsem to znát.
Prosím tě, lži mi ještě chvíli, třeba tvým lžím uvěřím, zkus to, ještě je tvá šance, brzy se již shledáme na onom světě, ale předtím lži, klečím před tebou, prosím Tě o to. Cožpak to pro tebe není dost, lži a budeš přítel, který něco znamená, lež. Přestaň a nebudeš nikdo, nic neobvyklého pro tebe! U nikoho jsi nikdy nebyl někdo, vždy nikdo, však u mě jsi byl přítel, jediný, který se mnou držel kontakt, když ostatní holubi odletěli, byli lživí a nemohli přestát mě, pravdu. Já tě však trpěl, proč? Byl jsi a stále jsi můj přítel, jsi lež, a stále je v tobě má víra. Zklamal jsi lží, omluvil ses, tvá smůla!
Omlouvá se jen slaboch, ten kdo lituje svých činů. Jsi lež, jsi slabý, nikdy jsi nevyrostl, máš krátké nohy. Nevěříš mi, lituji tě. Věříš-li, nenutím tě, ale měl bys. Vědomost lži ničí tvou morálku, že ne? Ano, možná že opravdu ne, jsi již v ní zkušený, víš jak lhát, aby ti ve světě kdekdo uvěřil. Vím, tvůj sen, pamatuješ? Kapku krve vykoupit milionem, slzy a nářek smíchem, zdaru pomstou, strach odvahou, jaká je to odvaha? To je tvůj kapitál, tvůj vklad. Já však mám víc. Jsi zhýralec, jsi posranej a říkáš nebojím se, ale když jde někdo po ulici čelem, uhybáš, ohlížíš se, zpět, rána a tma.
Co se stalo? Kde je teď tvůj kapitál? Máš v sobě myšlenku, uvědomění, přestal jsi lhát? Ne, zase lež, dlažební kostka, tentokrát však moje. Věříš, jsi přítel. Mám Tě rád, proč bych ti lhal a proč bych se za každou cenu snažil trefit tvůj obličej, abych po příchodu k tobě zhlédl na tvou duši, jak se koupe v kaluži krve? Je to však krev, nevím, mám však tušení, že lžeš. Prostřednictvím krve byl jsi tak zkažený, že i tvá krev změnila barvu, když slyšela tvá slova černé lži.
Nuže černá, jak dlouho s černou krví žiješ, jaký čas si házíš dehet do plic, však nekouříš. Lež je mocná, dokázala ti změnit tělo i mysl. Já říkám pravdu, mám to snažší, má mysl je zdravá, nemusím si pamatovat, co jsem komu řekl. Jistě! Je to nuda opakovat jako kolovrátek stále dokola pravdu. Ale jsem psychicky tady. Ty, pamatuješ si, co jsi řekl té staré ženě, dej mi své peníze, postarám se o tebe. Pak jsi ale utekl, proč! Nejsi ty stát, chceš se schovat za pravdu, přitom říkat lež a jako zástěrku používat posvátné barvy bílé, červené a modré? Ne, možná jsme jen slepý ke všemu ostatnímu, možná jsem ztratil vše, co jsem miloval, však vzpomínky mi nikdo nevezme, říkej si, co chceš. Že i na to jsou prostředky? Mě nezlomíš. Ztratil jsem své slunce, můj hlas je však věčný. Máš cit? Nemáš, mé city tě sežehnou, má víra zničí. Jednota lidí dokáže změnit každou uměle vytvořenou lidskou kulturu. Přesto tu stojím sám, abys poznal pravou odvahu, jsem síla. Já jsem jednota.
Slyšíš, tvůj most, tvůj obloukový most přes minulost praská, už padá. Jakej komunista ti ho stavěl? A kolik milionů zmizelo z té zakázky do vašich děravých kapes? Čí kapsy to byly mě nezajímá, ale byly to i moje peníze. Miloval jsem tě, opět cítím chlad. Srdce jako sval se ti podařilo zastavit, ale tím, že uděláš mému srdci harakiri, nezískáš ty nejintenzivnější city, které v něm sídlí. Ironie? Voda ji odnesla. Sklenička se roztříštila o mramorovou podlahu, všiml jsem si totiž jedné důležité skutečnosti, ten chlad patří čepeli nože, ten nůž svírám já ve svých bezcitných rukou. Má krev je však rudá, nula negativní. Nikdo mi nepomůže a kdyby mohl, tak mě překročí. "Příště se na nic neptej, ať nemusím lhát."