Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

O čem přemýšlíš?
O lásce.
Proč o ní?
Je krásná a zohavená, je milosrdná a krutá, opojná a bolestivá, potřebná a zbytečná, vše a nic.
Ano, krutá... Což tě to nebolí, když o ní přemýšlíš? Což tě nebolí všechny nešťastné a neopětované lásky, jež jsi poznala? Tvé, cizí, všechny...
Ale ano, bolí...
Tak proč o tom přemítáš? Stále znovu a znovu?
Snad proto, že tím, že pociťuji bolest nad vším tím zklamáním, jak říkáš, svým, cizím, vším, zjišťuji, že žiji. Že cítím. Že miluji.
To dává smysl... A nepatří k lásce i nenávist?
Proč myslíš?
Já nevím. Jen mi tak nějak přijde, že je to stín ke světlu. A ten je snad vždy ne?
Ano, ale není spíš opak k lásce lhostejnost? Víš, myslím, že nenávist je zbytečná. Víš, jeden citát říká: "Ten, kdo chápe, není schopen nenávisti." A já myslím, že to tak je. Když pochopíš důvod a smysl toho, kvůli čemu něco, někoho nenávidíš, dojde ti, že v té situaci bys to třeba udělala taky...
To ano, ale jak mohu pochopit něco, co mě zraňuje?
Nevím, je to snad záležitost tvé schopnosti empatie...
Ty ji máš?
Matka tvrdí že ano. A asi je to pravda.
Proč si to myslíš?
Protože chápu činy i city lidí. Víš, když se mě někdo zeptá "co si myslíš o...?", nevím, co mu mám říct. Já o lidech nepřemýšlím tím způsobem, že bych je soudila. Snad. Já, doufám, dokážu chápat jejich chování. Asi je to tak, že když je pochopím, nepotřebuji vědět, jací jsou... Prostě jsou takoví a tím, že je začnu soudit a odsoudím je, ač jen pro sebe, nic nezměním... Myslíš? A nezměnilo by je to?
To asi ne. Ale stejně, není to zbytečné? Není zbytečné přemýšlet nad tímhle vším, když neexistuje smysl života?
Smysl života... To snad nemyslíš vážně...
Ale ano, myslím, naprosto. Řekni mi tedy, jaký je smysl života? Proč bych neměla teď jít a skočit pod vlak?
Já nevím... Asi je individuální... Asi si každý na ten svůj musí přijít sám...
Tak jaký je ten tvůj?
Víš, asi jej nemám úplně přesně stanovený... Je to složité.
Zkus mi to vysvětlit.
Totiž mám dojem, že spousta lidí hledá smysl života a přitom možná jde jen o to žít... Ano, u mě to tak asi je...
Takže tvůj smysl života je žít, trpět a zemřít?
Ano, asi tak.
Cože?
Ano, myslím si že mým smyslem života je žít, trpět, toužit, hledat, poznávat, učit se, ...
...a zemřít.
Ano, a zemřít.
Proč? To bys nechtěla být nesmrtelná?
Ne. Vůbec. Nikdy.
Proč? Vždyť by to bylo úžasné...
Ne, to si nemyslím...
Proč ne?
Víš, řekla bych, že jen díky tomu, že máme dříve či později zemřít, tak si uvědomujeme to, že žijeme. Kdybys' neměla zemřít, dokázala by sis' užívat toho, že žiješ?
Nevím, snad ano. Ale to se nebojíš toho, co bude pak? Vždyť smrt je konec, není snad lepší žít?
Jak víš, že smrtí vše končí?
Nevím. Předpokládám.
Ano, přesně tak, předpokládáš. Stejně tak je pravděpodobné, že existuje nebe.
Co si myslíš ty?
Já nevím, tuhle představu nemám úplně ujasněnou. Ale v tuto chvíli by se dalo říci, že věřím v to co Keltové. Že když zde zemřu, znovu se narodím v jiném světě. Tam prožiji svůj život a po smrti se zase narodím zde. A pořád dokola.
Aha. A co Bůh a nebe? Nemyslíš, že by ses mohla dostat do nebe? To se nechceš po smrti dostat do ráje?
Ani ne. Protože, když je tam vše krásné, zevšední ti to. A myslím, že ošklivost, smůla a bolest je potřeba k tomu, abychom poznali jejich opak. Právě tu krásu ráje. Ale když tam není nic, co ti říká, jak je ten ráj oproti něčemu krásný, jeho krása vlastně neexistuje.
Myslím, že to chápu. Ale není tohle rouhání?
Možná je. Nevím.
Věříš v Boha, když ne v nebe?
Ne. Ano. Možná. Nevím. Mnohdy si říkám, že by nebylo na škodu, kdyby byl. Kdyby byl někdo, kdo by mohl vyslyšet a splnit tvá přání. Víš, když se řekne bůh, první, co se mi vybaví, je ten křesťanský. A o tom všichni, kdo v něj věří, tvrdí, jak je milosrdný a laskavý, ale jestli takový opravdu je, proč nechává svět v takovémhle úpadku?
Netuším.
Myslím, že jestli nějaký bůh existuje, tak jsou to všichni, které lidstvo vymyslelo. Nebo žádný samozřejmě.
Takže věříš nebo ne?
Jak to říct? Asi tak, že já se nazývám agnostikem. V boha, jakéhokoli, tak úplně nevěřím. Avšak nevylučuji možnost, že taková vyšší moc existuje.
Ještě si mi neodpověděla na to, jestli se bojíš smrti.
To neodpověděla.
Tak odpověz teď.
Dobrá. Ne, smrti se nebojím. Nikdy jsem nepocítila strach ze smrti jako takové.
Tak čeho se bojíš?
Bojím se bolesti, bojím se toho, že přijdu o své blízké.
A proč se smrti nebojíš?
Je to součást života. Bez smrti není skutečný život. Mimoto, kdo ví, zda smrt není životem a život smrtí, jak řekl Euripidés? Prostě smrt beru jako to, co nás jednou všechny bez výjimky potká.
Takže, kdybys' na tom někdy byla hodně špatně, dokázala by ses' zabít?
Ne.
Proč?
Bála bych se toho něco si udělat. Ale hlavně, myslím, že sebevražda je slabost. Jestli je tedy smysl života jen to jej žít a trpět, tak by byla dobrovolným opuštěním hry. A jestli chci za něco stát, neodejdu vlastní rukou. Až si pro mě smrt přijde, budu jako vítěz hry s osudem, jako rovnocenná.