Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Politika a média spolu velmi úzce souvisejí, jeden bez druhého by jistě nemohl plnohodnotně existovat. Ačkoliv si to možná mnoho lidí neuvědomuje, oba tyto světy se vzájemně ovlivňují.
Na konci 19. století, kdy se média masově rozšířila, měla nejprve hlavně informativní náplň. Stalo se téměř samozřejmostí a společenskou nutností, aby se lidé orientovali v politické situaci doma i ve světě, věděli o důležitých událostech a změnách. Zdálo by se tedy, že novináři zcela nestranně popíší například čísi politický program nebo krok. To ale není pravda - novinář nikdy není stoprocentně nezaujatý (o čemž mimo jiné vypovídá i tzv. "agenda setting" - určování důležitosti témat). Navíc díky rozvoji investigativní žurnalistiky se média začala o politiku zajímat jaksi mnohem více do hloubky. Někdy ovšem tato práce připomíná spíše "čmuchání", podrobné pátrání a vyšetřování, které má s pouhým informováním čtenářů a diváků málo společného. Na druhou stranu se investigativní žurnalistika stala nedílnou a důležitou součástí médií, protože jejím cílem bylo zveřejňování zamlčovaných a odpíraných, pro chod společnosti však podstatných informací. Tyto zveřejněné zprávy nepochybně nemohou zůstat bez odezvy. Lidé mohou být překvapeni, šokováni nebo pobouřeni, to je ale samozřejmě novinářovo zadostiučinění, a asi bychom se divili, kdyby tomu tak nebylo.
V posledních několika desetiletích ovšem některá média (především tisk) zasahují ještě mnohem dál. Jejich satisfakcí mnohdy není jen ohromit čtenáře nebo diváky, ale také vyburcovat k určitému činu i "pranýřovanou" osobu. Takových případů se stala celá řada, téměř každého jistě napadne spojitost s aférou Watergate, jež se stala v USA, kdy se pět členů Republikánské strany vloupalo do této úřední budovy, později bylo zatčeno a je nesporné, že právě média se velkým dílem zasloužila o pozdější rezignaci amerického prezidenta Richarda Nixona.
Když zabrousíme do českých vod, tak trochu podobnou událostí se stala kauza "Grossův byt", například ale novinář Miloš Čermák píše ve své eseji Máme pitomější politiky nebo novináře?: "...lidé přirovnávající podíl médií na demontáži Stanislava Grosse z postu šéfa kabinetu k jakémusi 'Watergate po česku' se tedy velmi mýlí. Když použijeme známé klišé o tom, že novináři jsou 'hlídacími psy' demokracie, tak v této kauze česká média rozhodně nebyla loveckým ohařem, který by zavětřil a vyčenichal pravdu. Spíš psem na řetězu, který zlostně štěkal tak dlouho, až bývalý premiér odstoupil."
Proč tomu tak je? Myslím si, že velikou roli hrají (stejně jako v mnoha dalších situacích) finance. Americký reportér dostane na měsíc takzvaně "volno" a samozřejmě také potřebné prostředky a zcela nerušeně se může zabývat "pikantním" případem.
Český novinář je na tom o poznání hůř. Peníze scházejí, a tak se vyšetřování stane jaksi povrchnější, než by tomu bylo například v New York Times nebo anglickém Daily Telegraph.
Ať už jde jen o pomyslné štěkání nebo cílevědomé pátrání, média (nebo spíše samotní lidé, kteří v nich pracují) si často neuvědomují, že určité osoby mohou nejen morálně a společensky, ale také psychicky zcela zničit...
Další téma, kterým jsem se chtěla zabývat, je jakýsi "bulvární" obraz politika v médiích (a to rozhodně nemám namysli pouze plátky jako Blesk nebo Aha!).
Tisk, televize i rozhlas si po určité době uvědomily, že politik by neměl působit na veřejnost pouze jako tajemstvím obestřená osobnost, která se prezentuje výhradně svojí prací, ale také jako člověk, jenž se umí vyjadřovat k jakémukoliv tématu a má klasické "člověčí" vlastnosti (v souvislosti s tím mě napadá i ministr Jandák, který se právě tímto "člověčím přístupem" často a rád prezentuje). Od určité doby se tedy dozvídáme o politikově starostlivé manželce, jeho pěti dětech, psu, finanční situaci, zálibách i oblíbené hudbě. V mnoha časopisech se objevují názory (nejen) politiků na módu, partnerské vztahy, cestování, gastronomii atd., politici chodí na mediálně sledované akce, kde ale často působí lehce nepatřičně, až absurdně - viz premiér Jiří Paroubek, který se objevil na večírku VyVolených.
Velmi oblíbenými se staly politické debaty (které ovšem běží "vtipně" v neděli ve stejný čas), kde se divák spíše než samotným obsahem baví rudými obličeji aktérů, posměšky, výkřiky a divokou gestikulací, což je samozřejmě jeden z účelů tohoto pořadu - zábava, která se velmi rychle objeví na "koláči" sledovanosti.
Myslím, že politici těchto příležitostí rádi využijí. Stejně jako u mnoha jiných známých osobností a "pseudohvězdiček" platí nepsané pravidlo, že kdo není v médiích, jako by nebyl. A před volbami tato poučka platí ne dvoj-, ale trojnásob...
Otázkou je, jak tento mediální obraz politika působí na veřejnost. Jak už jsem zmínila, na určitou část velmi kladně. Čtenář (divák, posluchač) zjistí, že politik je "jedním z nás" - v kdejakém pořadu nahlédne do jeho obývacího pokoje nebo kuchyně a má pocit, že se dostal na politikovu úroveň. Tento pocit si samozřejmě zmíněná osobnost politiky může přičíst k dobru. Pokud se ovšem v nějakém podniku společensky znemožní, je na čtenáři, jak velký má smysl pro humor.
Někteří lidé ovšem mohou politikovy postupy zhodnotit jako směšné, není málo těch, kteří odhalí, že za jeho thymolinovým úsměvem se někdy skrývá dobře promyšlená strategie (opět spojitost s předvolebním obdobím snad ani nemusím připomínat...). Image politika se tak může snadno pošramotit a on se v očích veřejnosti změní na poskakujícího kašpárka, který si ale mne v zákulisí ruce a tajně se pochechtává publiku.
Masmédia jsou zkrátka silným protivníkem i spojencem nejen veřejných činitelů. Ti musí dobře vědět, jak s takovým kalibrem spolupracovat a vytěžit z něj co nejvíc. Velmi často se jim ovšem nedaří. Někteří stále nemohou pochopit, že i novinář si musí vydělat na svůj každodenní chleba a neváhá vypátrat i ty nejmenší hříchy nebo nesrovnalosti. A tak se tyto osobnosti snaží dál - s větším či menším úspěchem - zlepšit si reputaci jinou cestou. Že by vedla opět přes média?