Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Proč jsou labutě bílé? To je zajímavá otázka. Každý si na ni může odpovědět jinak, mě také napadá hned spoustu různých příčin a důvodů, ale nejvíce mě přitahuje tato verze:

Bůh pověřil jednoho anděla, říkejme mu třeba Petr, aby hlídal v té době ještě černé zlomyslné labutě, jež neustále tropily nějaké hlouposti a vylomeniny, kterými zabíraly Bohovi čas. Petr tento úkol přijal, ale ve své duši se mu rozpoutal velký boj. Kladl si otázku, proč zrovna on musí trpět ty zlé, černé labutě a ztrácet s nimi čas? Myslí si snad Bůh o něm, že na větší a zodpovědnější úkoly není dostatečně dobrý? S těmito otázkami pomalu doplul nebeskou oblohou na měkoučkém bílém obláčku až k jezeru, kde dosud labutě dělaly největší neplechu, aby je pohlídal. Měl pocit, jako by se proti němu vše spiklo, ale to ještě nevěděl, co teprve přijde. Labutě si totiž povšimly Petra, jak je hlídá, a rozhodli se, že mu u pána Boha pěkně zavaří. Labuť Angelika si k sobě nenápadně svolala celé hejno labutí a šeptem jim sdělila: "Náš andělíček má asi jiné starosti než nás. Místo toho, aby nás hlídal, kouká do nebe a něco si mumlá. To si přece nenecháme líbit! Nás si má každý všímat, obdivovat nás, a on nic! Něco mě, dámy, napadlo..." A tak jim sdělila svůj hrozný plán, jenž se bohužel během chvíle uskutečnil. Anděl Petr hleděl k nebeským výšinám a ve své duši se mu hromadily hříchy. Byl naštvaný na samotného Boha, a to je velký hřích. Mezitím si ale koutkem oka povšiml něčeho černého, co se rozmáhá po celé krajině. Sklopil svůj zrak dolů na jezero a vtom se mu úlekem srdce zastavilo. Černé labutě se rozlétly a po celé krajině rozprášily černou temnotu. Křídly ji ještě rozvířily, byla skoro všude. Když labutě dolétly zpět na jezero, byly krásně bílé. Jako kdyby se oblak protrhl a celé je sněhem posypal. V tu chvíli se z nebeských výšin ozval hlas Boha: "Petře, ty nezbedný anděli! Podívej se, co jsi svou rozmarností a nepozorností provedl! A tvou duši ani vidět nechci! Za trest spolykáš všechnu tu temnotu, aby se vrátila naše pestrobarevná příroda. Tráva, řeky, stromy, a aby slunce nám svítilo!" Toto byla poslední Bohova slova, která anděl slyšel. Petr bědoval. Vyčítal si, jak si mohl o Bohu myslet takové špatné věci. On sám je špatný. Ale teď je už pozdě. Musí si odpykat trest, který mu Bůh dal. Když spolykal všechnu temnotu, která na světě byla, chtěl vyletět do výšin nebeských, aby se Bohu omluvil. Ale než tam doletěl, byla zde noc a on splynul s tmavou noční oblohou, protože temnota, jíž v sobě měl, překryla jeho andělskou zář. Petra už nikdo, ani sám Bůh, nenašel. Labutě byly potrestány tím, že nemohly mluvit s nikým ani s ničím jiným než samy se sebou. Nikdy si už nepopovídaly se skřítky, s ptáky ani s vílami.

Tohle si alespoň myslím já. Vzala bych si z toho ponaučení, že svět se netočil jen kolem anděla Petra. Bůh v něj jen vkládal důvěru. Ovšem kdo chce moc, nemá nic. A tak to dopadlo i s andělem. A teď se zeptám, jak byste odpověděli vy na otázku, proč jsou labutě bílé?