Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý z nás si jistě všiml změny probíhající v přírodě během střídání ročních období. Podobné změny se dějí i v člověku, podobně jako v té přírodě. Když promrháme jarní počasí zbytečnými činnostmi, které nám do života nic nedají, je nám pak v zimních mrazech líto, že jsme si jarních krás neužili.

Je jaro. Každý člověk se narodí do jara. Je mu darována louka, potok lemovaný ovocnými stromy. Slunce, svítící uprostřed jarní oblohy, rozvíjí květy jarních květin na louce. Vše patří jenom mně.

První jaro je nejkrásnějším jarem. Toto jaro je nejkouzelnější. Zatím neznáme jiná roční období. Louka je pokryta pomněnkami, pampeliškami a violkami. Ovocné stromy kvetou růžovým květem, potok tiše šumí. Procházím krajinou a objevuji krásný listnatý les plný pějících ptáků. Není většího daru, nemůže být.

Žádné jaro ale netrvá věčně. Slunce, jež považujeme za samozřejmost, může oblohu kdykoliv opustit. Je tedy třeba si vážit všeho, co člověk má. Dostali jsme nejkrásnější dar, užívejme ho, pečujme o něj. Mám přece stromy, les, pomněnky, pampelišky, violky, potok a zpívající ptáky. Co víc si můžu přát?

Jsem otočený k slunci, za mnou se dělá stín, v jehož temnu rostou ty rostliny, kterých jsem si nikdy nevšímal. Vždy vyklíčily, vykvetly a nakonec stejně opět zmizely. Těmto rostlinám jsem nikdy nevěnoval zvláštní pozornost. Jedna z nich ale změnila roční období.

Žiji mezi svými jabloněmi, lučními květy a potokem, nedaleko mě je nádherný zelený les, v němž bez ustání zní melodie hlasitého ptačího koncertu. Všimnu si ale jedné rostlinky, která právě klíčí z půdy na mé vlastní louce. Neznám ji, nemá se mnou nic společného, jako kdejaká plevel, kterou jsem vždy přehlížel. Tato je ale jiná. Pozoruji její růst. Za chvíli přede mnou stojí rostlinka na tenkém stonku a její hlavičku tvoří krásný bílý talířek. Tento květ je tak krásný, milý a roztomilý, že neodolám a rozhodnu se tuto rostlinku na své louce ponechat.

Běžím k vlastnímu potoku. Poprosím ho o pár kapek vody. Vracím se s vodou v dlaních ke květině a zalévám ji. Ona se usměje a poděkuje mi. Celý den si s ní povídám, celý den cítím jen její vůni. Jsem ale otočen zády k slunci, jsem otočen tváří k rostlině, která byla doposud v mém stínu.

Květina stále více prahne po vodě, já jí vodu nosím z potoka v daleko větším množství. Odměnou mi je krásný bílý kulatý květ. Květina požádá o další dávku čerstvé vody z potoka. Běžím tedy k potůčku. Najednou si uvědomím, že slunce zmizelo z oblohy. Je tma. Jak rychle utekl ten den, jak rychle mi utíkal čas s tou půvabnou květinou. Dojdu k potoku a překvapí mě jeho stav. Koryto je suché. Není v něm ani kapka vody.
Jsem zaražen a květině se omlouvám, nemůžu jí dopřát vodu.

Květina pohrdavě otočí svůj sněhobílý talířek ode mě k měsíci. Hltá padající rosu a okamžitě začíná růst. Růst je tak silný, že je slyšet rozrývání půdy kořeny rostliny. Stonek se větví a pouští dlouhé šlahouny po zemi přes celou louku. Měsíční světlo se odráží od mnohých talířkovitých květů. Jsou nádherné, ale náhle mám pocit, že jich je až příliš mnoho.

Slunce se vrátilo. Zalilo celou krajinu svým světlem, které mi ukázalo kruté změny. Potok byl stále suchý, ale nyní mě opustily i ovocné stromy. Shodily listí, přestaly šumět. Luční květiny odkvetly, na louce už rostla jediná květina - svlačec. Jeho dlouhé šlahouny porostly celou louku, udusily vše, co na ní rostlo. Mé vlastní květiny mě opustily, můj vlastní svět je zničen. Vše se utopilo v bělokvětém stínu, jenž nabral nečekaných rozměrů.

Nejenže jsem ztratil vše, co mě provázelo dlouhé roky, ale i to, o co jsem se tak pečlivě staral. Dal jsem přednost zlému svlačci před celým svým světem. Je to konec? Celá krajinka je němá. Z dříve rozkvetlé louky se stalo peklo. Staral jsem se o něco, co mě zradilo, místo toho, abych se staral o to, co mě těšilo od počátku.

To já jsem tu plevel stvořil, to já ji musím také zničit. V mém světě zkrátka není místo pro cizí plevel, nemůže být. Proto jsem rozhodnutý svlačec vykopat.

Trhám jeden šlahoun za druhým, na zem padají talířové květy, které se při dopadu na zem rozbíjejí. Je zapotřebí se snažit napravit vlastní chyby i přesto, že se to zdá být nemožné. Svlačec je odstraněn, jenže netrvá to dlouho a je zpět. Ze země klíčí plno nových jedovatých šlahounů. Ničím je, nevzdávám se.

Bělostná květina je definitivně zničena - konec. Teď už v mém světě není nic, jen já samotný. Obloha se zahalí mračny a spustí k zemi sníh. Z jarních teplot jsem přešel do mrazu. Louka, stromy, vyprahlý potok - vše je utopeno v hromadách sněhu.

Bylo jaro, teď je zima. Jak rychle se vše změnilo, jak rychle to uběhlo. Udělal jsem chybu, toto je trest. Jak dlouho potrvá? Pomine vůbec?

Celá krajina je pod sněhem. Není nic, co by nebylo ponořeno v hlubinách ledu, až na mě. Jen mě samotného nic z toho nezničilo. Proč? Je to trest, musím se dívat na to, jak mě vlastní svět opouští.

Běžím směrem k suchým ovocným stromům. Prosím je o odpuštění. Udělal jsem největší chybu, nevážil jsem si jara, které mě přivedlo na můj svět. Nevážil jsem si ničeho, dal jsem přednost jedovatým květům před celým svým světem.

Náhle se z hromad sněhu stala voda. Jako lusknutím prstů se na mě valí obrovská vlna. V momentě, kdy si už myslím, že se všechno zakončí, voda se vlije do prázdného koryta potoka. Potok opět šumí a stromy se zazelenaly. Na louce naklíčily a rozkvetly tytéž pampelišky a violky. Jaro se vrátilo. Zima mi ale vzala pomněnky. Mráz je zničil, už je nikdy neuvidím.

Jak velká rána to je. Ztratil jsem tolik času, který jsem mohl trávit hleděním na modré nevinné květy pomněnek. Přišel jsem o ně.

Kolik trávím nyní času ležením v lučním kvítí, spaním pod rozkvetlými ovocnými stromy. Jsem poučen a rozhodnut, že žádnou podobnou chybu nebudu už nikdy opakovat.

Važme si proto jara tak dlouho, jak jen to bude možné. Jednou totiž přijde zima, která nekompromisně zničí vše, co jaro stvořilo. Jaro se nakonec opět vrátí, ale ne vždy nezůstane trvale poznamenáno mrazem zimy. Otočíme-li se zády ke květině, ona se může stejně tak odvrátit od nás, někdy ji už nepřimějeme, aby se otočila zpět.

***

Jak silná vůně uniká z květů stromů, abychom ji mohli vdechovat. Stojím uprostřed svého světa. Stojím ve středu vlastní louky mezi několika kvetoucími ovocnými stromy. V minulosti jsem o to přišel vinou mé vlastní chyby. Nevážil jsem si jara, poté přišla dlouhá a krutá zima. Překonal jsem ji. Zimu jsem si sám přivolal, sám jsem ji také odstranil. Nyní je jaro. Po dlouhé době opět cítím vůni těch lučních květin, které se na mě usmívají. Šumění tekoucího potoka, chvění čerstvého listí na jabloních a vůně louky. O to vše jsem kdysi přišel. Přivolal jsem sám na sebe zimu, jež málem vše zničila. Nakonec jsem ji porazil a jaro se vrátilo.

Nyní si plně užívám nového jara. Lehám si doprostřed kvetoucí louky, usedám pod koruny jabloní nebo nořím nohy do osvěžujících vod potoka. Přestože všechno maximálně využívám, tak mi něco schází. Něco chybí. Jako by toto jaro nebylo takové jako před mnohými lety. Je jiné. Nedokážu přijít na to, co za tím vším stojí. Jsou mé pocity vůbec na místě?

Chodím po louce sem a tam a přemýšlím nad tím, co mi chybí. Dívám se všude kolem sebe. A přicházím na to.
Jabloně jsou starší, potok změnil tvar svého koryta a violky na louce už mají své potomky. Dojdu k potoku a podívám se na jeho klidnou vodní hladinu. V odrazu už nevidím to, co jsem tam viděl před dlouhými lety. Tak jak se změnily jabloně a květiny, stejně tak jsem se změnil i já. Mé pocity, mé chování... Vše se změnilo. Je to už tolik let, ale mně se to zdá pouze jako několik dní.

Stejně jako voda v potoce i dětství mi proplulo mezi prsty, aniž bych si toho všiml. Nyní začíná nová etapa, úplně jiná, než byla ta stávající. Kde nastal ten zlom? Jako voda, která klidně pluje do doby, než se dostane k vodopádu, stejně tak nečekaně nastal zvrat, kdy končí dětství.

Čas plyne rychle a zastavit jej není možné. Je jenom na nás, jak ho využijeme. Proto procházím celou svou krajinu a pozoruji změny. Před očima vidím tu krajinu, jež zde byla před lety, náhle se mi přemění v tu, kterou je dnes. Vše je stejné, ale zároveň úplně jiné.

Vzpomínám na minulá léta, při mém přemýšlení si ale na něco vzpomenu. Trhnu sebou a mé myšlenky se začnou točit okolo lesa. Běžím k němu rychle a uvědomuji si, že jsem les nenavštívil už hodně dlouho. Za dobu mé nepřítomnosti v lese už planeta Země pětkrát obkroužila hvězdu s názvem "Slunce". Jak se to mohlo stát? Jak jsem mohl na les zapomenout?

Doběhnu k hranicím lesa. Bez váhání je překročím a vstupuji do nádherného listnatého lesa. Ale čeká mě nemilé překvapení.
Na zemi leží navzdory jarním teplotám sníh. Zatímco na louce je teplo a slunečno, tady je chladno a mrtvo.

Kde jsou ti ptáci? Před lety tady létalo několik ptáků, každý zpíval jinou melodii, avšak dohromady jejich hlasy tvořily nádherný koncert. Kam zmizeli?

V lesním sněhu mrznou mé nohy, ale já les přesto opustit nechci. V korunách stromů, kterými kdysi prolétali ptáci, dnes sedí sníh. V hlavě si vzpomínám na hlasy jednotlivých ptáků. Znám je, stále si je pamatuji. Už tady ale nejsou. Chybí.

V lese trávím celé dny, noci. Když už les konečně opustím, vidím svou louku, své jabloně, svůj potok. Běžím k nim a svěřuji se jim se svými problémy. Zatím si všímám, že jabloně už nekvetou. Místo květů mi nyní nabízejí své léčivé plody.

Je léto. Jak nepozorovaně se během doby, kdy jsem byl v lese, proměnilo jaro v léto. Zatímco na louce je léto, v lese vládne zima. Stále na ten les myslím, myšlenkami nemohu od něj ani na chvíli uniknout, právě proto se k němu zase vracím.

Běžím k němu. Smutně se dívám skrz ty stromy v naději, že zahlédnu mávání opeřených křídel. Ale nic takového se nestalo.

Navzdory tomu, že jsem si v minulosti dal slib, že si budu vždy všeho dostatečně vážit, tak jsem udělal další chybu. Zapomněl jsem na les, na místo, odkud pochází plno mých krásně prožitých chvil. Třeba už je nikdy neprožiji, les mě nemá nejspíš už vůbec rád, nechce mě.

Od doby, kdy jsem v lese byl naposledy, již uplynulo tolik let, kolik se nachází prstů na jedné ruce. Během té doby se změnil jak můj život, tak život v tom lese. Les se změnil, já se změnil. Najdu vůbec někdy s lesem opět společnou řeč? Vrátí se do něj ptáci a začnou zpívat řečí, kterou znám?

Je tu znova podobná chyba jako v minulosti. Je to jako podruhé zakopnout o stejný kámen, nepoučit se z předešlých chyb. Proto dbejme na to, abychom své chyby neopakovali, protože pokud opakujeme tutéž chybu, jsme naprosto hloupí.

***

Patří mi celá příroda. Každý strom, každičký keř, květina, mravenec. Vše je jen moje. K něčemu mám lepší vztah, k něčemu horší. Violky a pampelišky na mé louce, jabloně a potok v mém sadu. To vše jsem kdysi dostal, toho všeho si nyní užívám. Je tu i plevel, který se tady objeví tak rychle, jako nakonec sám odejde.

Nakonec je tady i les. Les je tím, co mě nyní tíží. Zachoval jsem se k němu hrubě, zachoval jsem se přesně tak, jak jsem se zachoval kdysi k celému svému světu.
Nevážil jsem si jara, přišla tedy zima a vše, na čem mi záleželo, spálila. Já ji ale překonal a jaro se vrátilo.

Nyní stojím před novým a silným problémem. Pět let jsem nenavštívil les, který mi v minulosti poskytl velké množství radostí, zážitků a mnoho dalšího. Já se za tu dobu změnil, on se taky změnil. Býval tehdy obydlen ptáky, každý z nich zpíval jinou melodii, která dohromady tvořila ten nejkrásnější koncert.

Ptáci jsou pryč, les je zasypán sněhem. Vzpomínám na doby, kdy ptáci létali z větve na větev, jak mě lesem provázeli. Teď se po nich slehla zem. Kam odletěli? Proč odletěli?

Zatímco je má louka a můj sad provoněn vůněmi léta, les je utopen ve sněhu. Denně ho navštěvuji, on mi ale neodpouští. Žádní ptáci se nevracejí.

Bloudím lesem tam a zase zpět. Jak se to stalo? Proč? Snad pět let není tak dlouhá doba na takový výsledek. Necítím naději, je konec. Les mě odmítá. Klečíc ve sněhu zasévám do lesní půdy semena žalu. Jejich množství nebere konce. Padají jedno za druhým a vpíjí se do sněhu.

Odcházím z lesa zarmoucen. Má louka mě podporuje, můj sad i potok mě podporují, tak proč totéž nedělá les? Lituji přece své chyby, tak proč je tedy ke mně tak krutý?
Jablka ze sadu mi činí chvilkový pocit uklidnění. Já se ale stejně do lesa vracím.

Ať je den či noc, nic mi nezabrání do lesa opakovaně vstupovat. Ale zdá se, že les konečně projevil kus soucitu. Místo sněhu je nyní lesní půda pokryta makovými květy. Je jich tolik, že není možné nezaznamenat jejich pronikavou vůni.

Máky vyrostly z těch semen smutku, která jsem zde nedávno zasel. Mám chuť se utopit v té nádherné vůni, ale když se podívám kolem sebe, vidím poletovat ptáky. Vrátili se, odpustili mi. Cítím se jako nikdy dřív, ale to ještě netuším, že vše je jen pouhou lží.

Nádherná vůně fialových makových květů mi vsugerovala pocit, že jsou ptáci zpět, že mě jejich křídla opět objímají. Odtrhnu-li pozornost od máku, uvidím krutou skutečnost. Sníh je opět na místě a ptáci zase zmizeli. Nesmířím se s tím a znova si přivoním ke každému z těch květů.

Je to jako posedlost, v hlavě se mi honí vidiny dobrého konce. Tyto vidiny se mi jeví jako skutečnost, a proto se chovám nepřiměřeně. Cítím obrovský blažený pocit. Vše se točí jen kolem mě, můj svět se rozhodl mě milovat. Jsem neomylný, bez chyby. Není zlo, neexistuje. Na každém rohu se na mne smějí fialové květy a kolem mě létají ptáci, které jsem dobře znal.

Odcházím z lesa s radostí v hlavě, ale duše za malý okamžik projeví svůj názor. "Děláš jednu chybu za druhou, utíkáš před skutečností, schováváš se." Já si v ten moment vše uvědomuji. Jsem jako pod vlivem opia. Má nekonečně velká touha zopakovat minulost a napravit přítomnost mě naprosto zaslepila. V podstatě bych se chtěl všeho dopředu vzdát, což nyní beru jako velikou hloupost.

Vracím se do lesa a trhám mák, který za tu dobu dospěl do fáze makovic. Trhám jeden po druhém, bez zaváhání takto postupuji do doby, než nezůstane v zemi jediný pahýl, který by mohl ovlivnit můj úsudek.

Ihned, co jsem dokončil likvidaci máku, běžím na kopec a volám ptáky. Řvu tak hlasitě jako nikdy. Chci, aby se vrátili zpět, dělám pro to vše, co je v mé moci.

Vyčerpaný usínám v jabloňovém sadu, jenž mi jako vždy dodal odvahu a sílu, kterou v tuto chvíli potřebuji jako sůl.
Ráno pak utíkám k lesu. Už z dálky vidím třepetání křídel! Zmocní se mě obrovská radost, která ale trvá jen zlomek vteřiny. Než stihnu doběhnout k hranicím lesa, narazím hlavou do zdi. Zeď je průhledná, vidím přes ni dokonale všechno, co se děje za ní. Jsou tam titíž ptáci co před lety. Jsou ale opravdu stejní?

Přiložím ucho ke sklu a zaposlouchám se. Slyším hlas pěvců, ale není to ten, co znám. Byl úplně jiný. Ptáci mluví jinou řečí. Nerozumím jim. Za ty roky se změnili. Najdu s nimi vůbec někdy společnou řeč?

Od lesa mě dělí zeď z pěti vrstev skla. Tu nelze přelézt ani obejít. Jediným řešením je její rozbití. Ať se snažím jakkoliv, má vůle je velmi silná, ale to mi k rozbití zdi nestačí. Já nemám moc k tomu, abych ji rozbil, byť si to velmi přeji. Zeď může být rozbita jedině ptačí silou. To oni jediní mají právo na rozbití těch skel. Oni rozhodnou, zda mě přijmou zpět do svého lesa.

Den za dnem, ráno, v poledne a večer se chodím dívat na tu zeď. Pokaždé tam jdu s nadějí, že bude po zemi ležet hromada střepů a já budu moci vstoupit do lesa, po kterém toužím. Jak rád bych vše těm opeřencům řekl, vysvětlil a poděkoval za roky předtím, které byly díky nim obohaceny o skvělé zážitky, jež z hlavy nikdy nevymažu.

Hodiny se mění v dny, dny v týdny. Stále se vracím ke zdi, která mě dělí od toho, co chci získat po letech zpět. Pokaždé se vracím od lesa s neúspěchem. To mě ale nedonutí tam přestat chodit. Pět let jsem tam nechodil, nesmím k těm rokům připočítat další. Nesmím. Byť mě ptáci možná nenávidí, nebo jsem jim lhostejný, nesmím se vzdát, ani nemůžu. Nechci se jich vzdát. Nezastaví mě ani to, kdyby mě z celého srdce nenáviděli. Zažil jsem si s nimi hezké chvíle, na které nezapomenu.

Je noc. Hvězdy na obloze mě donutily probudit se a vstát z rosy noční louky. Měsíc svítí jasně, já se belhám směrem k lesu. Jdu čelem ke zdi, nevadí mi, že si o ni možná rozbiji hlavu, je mi to jedno. Jdu přímo proti sklu. Zavřu oči a čekám na ránu. Ta ale nepřichází. Podívám se před sebe a vidím, že stojím uprostřed lesa. Žádná zeď mne nezastavila. Vracím se o pár kroků zpět a po zemi vidím rozházené střepy. Polila mě neskutečně velká radost a za chvíli i dojetí. Seberu střepy do dlaní a sevřu je.

Ptáci mi odpustili, nezapomněli na mě. Ráno běžím za nimi. V lese obejmu všechny stromy. Je toho tolik, co musím ptákům povyprávět. Za těch pět let se změnili k nepoznání. Jejich zpěv se změnil, nepoznal bych ho. Přišel jsem o roky, jež jsem mohl obohatit množstvím zážitků. Udělal jsem obrovskou chybu, kterou nelze napravit. Ty roky odloučení nelze ničím vyplnit. Není možné vrátit čas, je ale možné podobné chyby už nikdy neopakovat.

***

Náš život je jeden svět, který byl svěřen jen nám. Roční období se zde střídají mnohdy nepochopitelně, někdy dokážeme tyto změny tlumit, jindy to ale možné není. Právě proto posbírejme během jara tolik síly, kolik jen můžeme. V zimě to budeme možná potřebovat. Nikdy nevíme, jak bude zima krutá, kolik síly nám sebere. Musíme tedy nabrat více síly, než nám pak zima sebere.

Važme si těch, co pro nás v našem životě něco udělali. Ukrojili tím část vlastního času, věnovali nám kus z jejich světa. Ten, kdo si toho neváží buďto nikdy nezažil skutečnou zimu, nebo nikdy neprožil náklonnost ostatních lidí. Možná je taky hloupý, což je můj vlastní případ.

Člověk v životě nemá nepřítele. Jediný, kdo je pro nás nepřítelem, je náš vlastní stín. Stále bojujeme sami se sebou. Ať už proto, že jsme se upnuli na někoho, koho jsme začali mít rádi, ale on nás neměl rád nikdy. My se ho pak museli snažit vyhnat z našeho světa a vrátit jej do toho jeho, což není vždy snadné. Takový člověk ale není naším nepřítelem, přišel do našeho světa naší vinou, to my jsme mu otevřeli bránu. Možná jsme někoho zanedbali, třeba je to někdo, kdo v minulosti hrál v našem životě důležitou roli, která kladně zamíchala karty a ovlivnila tak naší přítomnost. Pokud jsme se k tomuto člověku otočili zády jen na chvilku, je to chyba. Ale pokud jsme se k němu otočili zády na několik let, pak je to neodpustitelný hřích.

To vše se může stát vinou našeho vlastního stínu, který sami ovládáme. Řešením není se schovat, požít opium a představovat si, že je vše v pořádku. Musíme bojovat sami se sebou. Nebojme se sami sebe, bojujme proti vlastním chybám, dokud nám nepřerostou přes hlavu.

Jak je těžké bojovat, pokud nemáme nablízku někoho, kdo nám je v tomto boji oporou. Pokud jsme v boji sami, prohráli jsme. Ale pokud k nám někdo cítí lásku, byť jediný člověk, dokážeme vyhrát jakoukoliv bitvu.

***

Je jaro. Sedím pod korunami jabloní ve svém sadu. Nohy si chladím v čistém potoce, hledím na nedalekou louku plnou pampelišek a violek. V uších mi zní nádherný hlas pěvců, který přichází z nedalekého lesa.

Jabloně jsou jiné než před lety, stejně tak i potok, květiny na louce i ptáci v lese. Jabloně jsou starší, potok je spletitější, luční květiny mají po svém boku krásné potomky, ptáci v lese mají jiný hlas než dříve. Ale všichni jsou to oni. Ti, co zahýbali kartami mého života, ti, bez nichž by život neměl smysl. K čemu by taky byl prázdný svět? K čemu bych měl chodit po planinách, když mohu mít takovou krásu? I já jsem se změnil. Už nejsem ten, kdo se otočil zády k slunci, ten, kdo živil jedovatou rostlinu vlastní pýchy ani ten, kdo utíkal sám před sebou prostřednictvím bludných představ.

Zima přichází a zase odchází. Někdy kolem nás jen projde a jindy nám mnohé sebere. Zima existuje jen proto, abychom si uvědomili důležitost jara, jeho krásy, které nám nenabídne žádné jiné roční období.