Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je to čtyři roky zpět, co jsem poprvé držela v ruce kožený jílec meče dokonale vyváženého s matnou čepelí, poznamenanou mnoha záseky, jako památku na vítězná i prohraná utkání. Ten den si pamatuji, jako by se to stalo teprve včera. Teplé jarní slunce zářilo stejně jako dnes.

A jak život běžel a jak v mých memoárech přibývalo kapitol, pořídila jsem si i já svůj první opravdový meč. Kožený jílec, dnes již sešlý častým používáním, je olemován tenkým drátkem, který se mi tolikrát jemně vrýval do dlaní. Stejně jako se mi vrývaly do paměti tatínkovy rady a ponaučení, když jsem byla jeho malá holčička. Jak mě tehdy učil malovat, když mi koupil moje první pastelky Jolly a moji první opravdickou velkou omalovánku. A potom v páté třídě mě naučil rýsovat jemně, jak pavouk tká své sítě, a dal mi svou inkoustovou tužku, jež mě provázela životem až do let gymnaziálních, kde jsem své tužky pozbyla.

Ten den bylo hodně slávy, když jsem poprvé dokázala porazit svého šermířského mistra. Nejsem lepší než on, ale mnoho věcí jsem od něj okoukala. Stejně jako od své maminky, když jsem prvně ve své zástěře Vitana stanula za pecí a pilně se učila, jak připravit slast pro chuťové buňky celé rodiny. I dnes ráda oblékám zástěru Vitana a opatrně míchám zásmažku, jen aby vše bylo jako od maminky.

A nyní pevně stojím ve střehu a držím v ruce kord, dlaň druhé ruky je připravena chránit hrudník a pomoci, kde je třeba. Ovšem jak složité je krýt všechny rychlé útoky a výpady, kterých mě soupeř ani život nešetří. Musím hodně kmitat nohama, abych unikla ranám. Kde mám tu jistotu tátovy pevné dlaně a máminy tvrdé vařečky? Kde je meč s koženým jílcem, za který jsem se mohla schovat, když svět byl na mě příliš velký? Kde jsou má vítězství nad mými mistry, teď s kordem? V rukou mě studí chladný jílec bez kůže, úzký koš se mi zařezává hlouběji a hlouběji do hřbetu ruky, jež se již chvěje únavou. Zde nelze druhou rukou pomoci. Zde nelze pomoci vůbec.