Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Kdo se těší do školy?" zeptal se první den pan ředitel nové třídy prvňáčků. Všechny ruce vyletěly nad hlavy a pan ředitel všem rozdal po jednom bonbónu. Všechny ruce až na jednu, na tu mou!
"Ty se do školy netěšíš?" zeptal se mě udiveně.
Zavrtěla jsem stydlivě hlavou.
"Tak si vezmi dva, ať nejsi tak smutná..."

Už od mala jsem ke škole měla jiný vztah než jiné děti. Přece proč se těšit někam, kde budu trčet dalších devět let? Tento názor dost ovlivnil můj starší bratr, který už byl školou asi trochu znuděný.

Po pár dnech se však můj pohled na celou věc změnil. Paní učitelka na nás byla milá a učivo nebylo nijak zvlášť obtížné. Vstávala jsem v sedm hodin, takže jsem si nepřipadala ani příliš unavená. Do školy mě i bráchu vozila naše maminka v pohodlí auta. Nejvíc ze všeho jsem se ale těšila na svou první školu v přírodě, jenže co se nestalo? Zlomila jsem si nohu, a tak jsem se mohla maximálně s nohou v sádře s ostatními rozloučit. Opravdu mě to strašně mrzelo...

Uběhl nějaký ten čas a já se loučila s prvním stupněm. S příchodem na ten druhý nastalo hodně změn.
Z pohodlného pozdního vstávání a vození autem se stalo buzení v šest hodin ráno a každodenní jízda přeplněným autobusem. Za tmy se tak vydávám do školy a v některém období se i za tmy vracím domů. A k tomu stěhování z jedné učebny do druhé, neboli z přízemí do nejvyššího patra, či tahání těžkých tašek s hromadou obrovských učebnic. Nebo příval tolika písemek během jednoho týdne a neustálé rozmýšlení nad tím, na jakou hodinu se naučit jako první anebo jestli se vůbec stihnu naučit na všechny předměty.
Nejvíce ze všeho mě ale štve pomyšlení na to, že se již ve svých čtrnácti nebo patnácti letech musím rozhodnout nad tím, co budu dělat po zbytek svého života. Čím chci vlastně být? Jiní už mají toto rozhodnutí dávno za sebou, ale já si pořád nejsem jistá, zda jsem se rozhodla správně.
A přijímací zkoušky? Horor pro všechny. Zvládnu je, nebo ne? Mám se zaměřit spíše na učení ve škole kvůli pololetnímu vysvědčení, nebo se dostatečně připravit na tyto zkoušky? Tolik otázek a žádná pořádná odpověď!
A co třeba učivo, které mi bude v životě takříkajíc k ničemu, a přesto se ho musím naučit? To opravdu potřebuji znát všechny ty složité elektrické obvody? Kdo říkal, že chci být elektrikářem!? A co teprve učení o kamenech? Všechno to zkoumání hornin a nerostů, když všechny vypadají skoro stejně. Anebo ty těžké rovnice z matematiky, v nichž nedokáži najít logiku?
Co takhle učit děti tomu, co jim jednou bude opravdu přínosné?

Tolik stráveného času v jedné budově, tolik složitého učení, tolik lidí, tolik tváří, tolik emocí... Tak tohle všechno pro mě znamená škola.