Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stále se zamýšlím nad zadáním úkolu - nad smrtí. Co to vůbec je nebo jaké to je zemřít?

Když nad tím tak přemýšlím, vlastně nikdy nezjistím, jaké to je být mrtvá, již se neprobudit, neotevřít oči a nejít se třeba nasnídat. Vůbec si to nedokážu představit, ale žít věčně a s každým dalším dnem vykonávat stejnou rutinu, to taky není nic moc zajímavého. Vlastně to může být až nudné. Žít věčně znamená na každý den vymýšlet nové a nové věci, ale to taky nejspíš nejde dělat donekonečna. Avšak zase zemřít předčasně, ještě před tím, než poznám všechny možnosti života, to taky ne.

Problém je takový, že nikdo nedokáže urychlit nebo zpomalit příchod přirozené smrti. Něco jiného je, když je smrt předem naplánována někým, kdo vydrží pohled umírající osoby v bolestech, které jí připravil. Pokud si ovšem nedá záležet, aby to vyšlo bez jeho všudypřítomné asistence. Takové lidi nemám ráda a nerada bych se s někým takovým setkala.

Další možnost předčasné smrti je náhoda. Obrovská a nešťastná náhoda, kterou může ovlivnit i jediná osudová vteřina, klidně i zlomek vteřiny. Tuhle vteřinu už nejde vrátit zpátky, velice jí potom asi každý lituje. Může se stát teoreticky řečeno cokoli. Od toho, když před jedoucím autem přeběhne zvíře až po neúmyslný pád z výšky.

Někdo si ale na život sáhne úmyslně. Taková zbabělost, vzít si život jen proto, že se momentálně něco nedaří. Přijde mi lepší se s problémem poprat, než před ním utíkat. Je to taková výzva, můžu si tím dokázat, že jsem lepší, když své problémy zvládám řešit bez toho, abych odcházela do světa mrtvých.
Pevně doufám, že nejsem jediná, kdo je podobného názoru.