Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když bylo po válce, přišel voják domů, ale neměl chleba. Uviděl jednoho, co chleba měl. Utloukl ho. "Nesmíš přece zabíjet," řekl soudce. "Proč ne?" zeptal se voják.

Když se muž, jako je tento, vrátí z války, ne vždy na něj někdo čeká. Někdo, kdo by mu uvařil teplý oběd a řekl vlídné slovo. Na mě čekal prázdný byt s několikaletou vrstvou prachu, který se usazoval na nábytku, elektronice i uměleckých dílech pověšených na zdech. Spíž je prázdná, v koutě se krčí pár pytlíků mouky, prožrané moučnými červy. Brambory na zemi v opačném rohu jsou shnilé. Sem tam objevuji myší bobky. Je cítit plíseň. Zde zřejmě nic k jídlu nenajdeme.

Proto se vydávám to ulic. Po dnešním dnu do značně potemnělých a špinavých. Občas potkám nějakou mladou slečnu, která se vrací z diskotéky, namalovaná s úsměvem na tváři v doprovodu staršího mládence, občas vidím bezdomovce, jak sedí a kouká do prázdna. Na co asi myslí? Poté, co jsem prošel už několikátým parkem, kterých je u nás ve městě dostatek, jsem měl vážně hlad. Kapsy prázdné, pozašívané. Zahlédl jsem muže, měl igelitku v ruce a zřejmě někam spěchal. Doufal jsem, že má ve své tašce alespoň kůrku od chleba, jak jsem byl hladový. Zamířil jsem k němu rychlými kroky. Zanedlouho jsem ho dohnal a ptám se ho, jestli by mi nedal kousek chleba. Rozhlédl se kolem, nikde nikdo, jen chabé světlo pouličních lamp osvětlovalo úzký chodník, na kterém jsme stáli. Okolo bylo zaparkováno pár aut, spočítal bych je na prstech jedné ruky. V nějakých oknech se svítilo. Bylo už pozdě. Odpověděl, že nic nemá, otočil se a svižnou chůzí se odebral směrem ke svému domovu. Ale já to viděl. Viděl jsem chléb v té tašce, kterou měl omotanou kolem zápěstí. Doběhl jsem ho, chytl za rameno a otočil ho čelem k sobě. Měl tmavé oči a výrazný nos. Toho jsem si všiml až teď, stál ke mně blíž než prve. Ještě jednou jsem jej poprosil, ale on odmítl. Začal jsem se s ním přetahovat o tašku a přitom jsem zahlédl klacek. Ležel na zemi, tak se tam krčil ve stínu, jako by se bál. Vzal jsem ho, několikrát s ním praštil toho muže do hlavy, až se skácel. Na nic jsem nečekal, popadl tašku a běžel opačným směrem, než jsem přišel...

Přišel jsem z války, kde bylo zabito mnoho lidí, kde s tím nikdo nic nedělá. Nikomu nevadí, že umírají lidé, ať jsou to vojáci nebo civilisté. Vadí snad ve válce někomu, když zabiji svého protivníka? Ne, ještě za to můžu být vyznamenán. A to je podstatná chyba. I když mohou být lidé opravdu zlí, neměli by se jen tak vraždit. Mělo by se s nimi mluvit, naslouchat jim. Ale to nikdo nedělá. Byla by to ztráta času? Pro některé lidi zřejmě ano, a spousta by s nimi souhlasila. Všichni chtějí mít všechny problémy rychle vyřešené. Každý někam spěchá. Hledají se nejjednodušší, nejrychlejší a nejúčinější řešení. Například atomové bomby v Hirošimě a Nagasaki. Nebyly zbytečné? Nestačila by domluva?

Lidé se domnívají, že smrt je opakem života. To není pravda. Život je jeho součástí. A také se mnoho lidí smrti bojí. Neví, co je čeká. Lidé se bojí neznámého. Můžete to vidět ve filmech, kdy chtějí vždy zničit něco, čeho se bojí, protože to neznají. Proto by se se životem i se smrtí mělo zacházet jemně.
Neplýtvat jimi po tisících ve válkách, jako je tomu odedávna dodnes. Lidstvo se válek zbavit nedokáže, potřebovalo by něco, proti čemu by mohlo bojovat společně, ale není proti čemu. Možná nás jednou navštíví mimozemská civilizace s cílem ovládnout naši Zemi. Až poté, co by byly životy všech v ohrožení, by se možná všichni spojili, nebojovali proti sobě a bojovali za svůj domov. Ale to se nejspíš nestane, takže stále bojují lidé mezi sebou.

Kdyby lidé neumírali, byla by Země přelidněná, a to už dávno. Smrt je důležitá, ale ne ta násilná. Každý má svůj čas, který se naplní. Proto by neměli lidé umírat ve válkách, ale svou vlastní, přirozenou smrtí.
"Je krásné zemřít vlastní smrtí," řekl Seneca. Bylo by vše o mnoho hezčí. Každý by umřel až ve stáří. Děti by neumíraly před svými rodiči. To je utopie. Nic takového neexistuje. Každý den umírají lidé. Ať jsou to vraždy, nehody nebo zrovna válka.

Tak proč bych nemohl někoho jen tak zabít na ulici? Neměl jsem přece co jíst, a on mi nechtěl pomoci!
Sedím před soudcem, v síni plné lidí, kteří jsou zvědaví na můj rozsudek. Když jsem tohle řekl, nastalo v soudní síni takové ticho, až jsem se bál dýchat. Chvilku nato si všichni lidé začali vzrušeně šeptat a debatovat.
Rozhodnutí soudu zní takto: "Ač se ve světě dějí takovéhle věci, jsem nucen vám oznámit, že budete zavřen za vraždu, a to na 10 let. Dále za krádež a..." Dál už jsem neposlouchal. Bylo mi to jedno. Jak je možné, že ve válce ty vraždy prochází, ještě se za ně vyznamenává, a tady se stane tohle? Vražda je vždycky vražda, ať je taková nebo jiná. Někde se za vraždu vraždí, někde odsuzuje, někde se s tím nic nedělá, někde se vyznamenává.

Pokud tedy máte zájem a chuť vraždit, přidejte se na něčí stranu a běžte do války, tam za to souzeni nebudete. Obzvlášť pokud vyhrajete...