Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Existují různé druhy knih. Zajímavé, naučné, kýčovité, strašidelné, veselé a bohužel i ty smutné. I když jsou svým obsahem nejhorší, protože ve čtenáři nevyvolají emoce radosti, stejně si myslím, že jsou nejlepší a nejkrásnější. Zase záleží, jak kdo píše:

Už byl unavený. Na nic nemyslel. Vrah mu zabodl kudlu do zad a on umřel. Všichni brečeli, protože to bylo smutné. Byl mrtvý jeho vinou, a proto chtěli vraha potrestat.

Hrůza! Hodně záleží na tom, jak kdo smutnou část popíše. Při výše uvedené větě (samozřejmě je přehnaná) bych akorát tak byla naštvaná, že úmrtí mého hrdiny autor tak neumělecky odbyl. Však stačí trocha slov a jiné vyjadřování a stejná situace probudí ještě větší emoce, než když jsme veselí ze šťastného konce. A mimochodem, pokud někdo v knize umírá, nejvíce nás rozesmutní věty typu: jeho poslední myšlenky, jeho život, jeho postavení, rodina bez něho, postoj ke blížící se smrti...atd. Neříkám, že nejsou i takoví géniové spisovatelé, kteří nám smrt dokáží popsat ve dvou větách tak, že se rozbrečíme už při první polovině první věty.
Teď druhá verze - sami posuďte, jaká je lepší.

Už mu nezbývalo více sil. Věděl, že je konec, ale hrdě hleděl smrti do očí a očekával svůj konec. Naposledy pomyslel na svůj život a s hrdostí na své počínaní. Čepel nože se naposledy zablýskla v jeho očích a s tím i jeho poslední jiskra života. Smutek ovládl všechny přítomné. Všichni se chtěli pomstít za tak tragický konec jejich zachránce. Byl mrtev, a to bylo nezvratné.

A proč máme vlastně smutné knihy tak rádi a vlastně je nenávidíme? Tak nenávist pramení samozřejmě z toho, že někdo umírá nebo se stane něco strašně smutného, což my, vlastně všichni uvnitř příznivci happyendů, nemáme rádi. Ale když si pěkně pobrečíte, nejenže na knihu myslíte déle, než kdyby vše skončilo šťastně, ale nesete si také zážitek, který patří neodlučitelně k životu.

Smutné knihy miluji stejně jako šťastné konce, i když možná je nakonec nejlepší smutný konec se šťastným završením, nemyslíte? Zrovna takovou knihu jsem nedávno četla a můžu říci, že mi to tak docela vyhovuje.

Někdy by se však hodil i neutrální konec. Třeba u pohádek. Copak nám konec "A žili šťastně až do smrti..." něco řekne o dalším průběhu jejich života? Ne, jenom naznačí, že se chovali jako blázni, protože jenom blázen je permanentně šťastný. Konec má být nadějný (jako slogan v Příbězích Darrena Shana: Ať jsi i ve smrti vítězem...) a hlavně reálný.

Všem příznivcům smutných konců přeji hodně kapesníků a zážitků.
A těm, kteří milují konce dobré, přeji, ať se z toho štěstí nezblázní. Totiž pohádkové postavy to už udělaly...